(11dní,3300km) Výslovnost: ş=š ţ=c â=i ă=a
Ano, přesně tato staro- i novodobými pověstmi opředená země na východní výspě Evropy se stala cílem nás několika nadšenců. Nevím, kdo s tím nápadem přišel první, ale vzhledem k tomu, že jistý Pepa zvaný Tyfus v této zemi již byl nesčetněkrát se svým autobusem… Původně nás mělo jet zhruba sedm strojů, z různých důvodů však přibývalo odpadlíků (od pochopitelných omluv typu „obhajoba dipl.práce“ až po slabší typu „min. teplotní limit +17°C“-zde nutno podotknout, že nakonec nebyl v Rumunsku den, kdy by nepadla třicítka:-) Ještě den před odjezdem se rozhoduje moje kamarádka zda zvolit boj při zkouškách nebo dobrodružství v Transylvánii až teprve v den D-1 (středa, odjezd z Plzně) výprava získává pevné složení:
1) Josef „Tyfus“ - navigátor, kulturní atašé a tlumočník (největší spřežení 138 koní ve formaci Yamaha FJ 1200), zároveň též přepravce mnoha litrů marinády na grilování a petroleje na svícení (do jeho kufrů bychom se vešli všichni). Na Tyfusových stránkách je k přečtení "ostrá verze" deníku výpravy, který je originál!
2) „Ďáblyk“ Luděk - hlavní mechanik, kliďas milující divoké stroje i ženy (pod opratěmi krotil vzpínajících se 90 koní stáda Honda VF 750F), zároveň osobní řidič nenapravitelně flegmatického dobrodruha Jiřího „Carcasse“, který se pro cestu rozhodl několik dní před odjezdem a velmi „nalehko“ ji úspěšně přežil až do konce
3) Moje maličkost – Aleš, řečený „AL“ - pašerák všemožného kontrabandu, používaného jako poděkování za pomoc či službu poskytnuté členům výpravy. Pro převoz piva, Tatranek, cigaret (a později i slivovice-viz dále) jsem zvolil nenápadný stroj domácí provenience, hřímající všemi svými 25 koni a mulami - Jawa 350/640-1 Green Style.
Den D-1, 25.4. (210km)
byl určen pouze pro individuální přesun členů výpravy blíže ku Lanžhotu – místu srazu a startu následujícího dne. Počasí celkem přálo a tak jsem pohodovou jízdou vyrazil z Plzně přes Rožmitál pod Třemšínem, Milevsko, Tábor, Pelhřimov, Horní Cerekev, Třešť do vesničky Suchá u Jihlavy. Cesta ubíhala příjemně a večer jsem po letech navštívil moji tetu, u které jsem přespal.
Den D, 26.4. (485km)
Výprava začíná, sraz je naplánován na 9.00, zbývá mi ale 150km. Vstávám tedy za tmy před šestou, soukám do sebe skrovnou snídani a v kvaltu balím všech pět švestek na motorku. Po nakopnutí Jawy se (kupodivu) budí tetka i strýc a tak se ještě loučím. Podle plánu tam budu včas. Při 90 je pekelná zima a nevím jestli zaprší, nepromoky jsou v pohotovosti. Vyrážím na Znojmo, kam ovšem místo za 40 min přijíždím za 1,5h. Kdo by čekal uzavírku v délce asi 15 km a nekonečnou objížďku po cestách, které jsem do tohoto dne v ČR neviděl. Už mockrát jsem byl přesvědčený, že jsem z objížďky sjel, při průjezdu lesem po něčem co možná kdysi někde hluboko pod nánosy byl asfalt náhle potkávám zoufale manévrující rakouský patrový autobus, což znamená, že jedu dobře. Alespoň trénink na Rumunsko, říkám si.
Ve Znojmě beru plnou (je to paráda, mít dojezd lehce přes 400km) a pokračuji podél Dyje přes Hrušovany na Mikulov. Sluníčko už trochu prosvítá a já si zpívám „Ta naše Morava…“. Je tu spousta vinohradů a sklépků, až bych radši udělal exkurzi někde tady. Ale to snad až příště! Přes Valtice a Břeclav už je to jen kousek a tak matně vzpomínám jak zněla ta Morčákova hláška u ohně na Pekelné jízdě – zjistil, že hraniční přechod Lanžhot není rozdělen na dálniční a silniční, ale je jen jeden? Asi jo, tak zůstávám na silnici a valím lesem. V ostré pravé zatáčce mě čeká nepříjemná stojící kolona, kterou předjíždím a uprostřed lesa nalézám boudu a u ní pár zelených. Ptám se po dálničním přechodu a Slovák s úsměvem ukazuje někam za stromy nahoru, že tam je dálnice. Říkám, tedy, že se vracím, ale byl jsem vexpedován na Slovensko, s tím že „teraz pojedete tuna do Kútov!“ Nic nepomohly mé protesty, že na Slovač nechci a tak jsem radši zatopil pod kotlem doufajíc, že zajížďka bude pouze slíbené 4 km. Skutečnost byla asi 4x delší, a jaká byla má úleva, když jsem na druhé straně dálnice zdravil zbytek výpravy (jaké zděšení měli oni v očích, jsem přes helmy neviděl). Během 20 min jsem tak dvakrát překročil hranice směrem na Slovensko (a ani jednou zpět – našel jsem v mezicelním prostoru možnost přejet do zpětného směru dálnice:-)
Za zpoždění inkasuji několik trestných kmh, o které musím navýšit cestovní rychlost, ale beru to s radostí, protože dálnice je hrozná nuda a chce to aspoň 100. Neujeli jsme ale ani pár kilometrů, když se před námi objevil kamión, zjevně zdržující. Předjíždíme ho a zjišťujeme, že jsme v zúženém prostoru v omezení na 40 kmh kde Polícia kontroluje známky! No ten rozdíl rychlosti se ukecat nedal, ale místo 3x500 Sk to Ďáblyk usmlouval na 1x500 Kč a to do kapsy:) Zbytek slovenské dálnice uběhl skoro nudně, naštěstí nás přišel trochu pobavit místní houbař, který má očividně ten svůj plácek přímo v dělícím pruhu a chodí si k němu vcelku udatně.
Hraniční přechod Rajka nás vítá ohavnými nádobami s nějakým fujtajblem proti BSE a tak s nechutí a opatrně projíždíme na maďarské území. Nad Slovenskem stále hrozil déšť, teď začalo drobně pršet. Využíváme zastávky k složitému navlékání do nepromoků, což nám díky Murphyho zákonům zajišťuje dobré počasí na další týden. Konečně trochu změna po té nudné dálnici, ale není to tak znatelné. Čeká nás 460km maďarských nekonečných rovin.
Ve vesnici Kocs mezi Györem a Peští ovšem mají jednu celkem prudkou zatáčku. Ďáblyk jedoucí v tu chvíli první tomu asi moc nevěřil, až do okamžiku, kdy měl ucho na zemi a stále to ještě chtělo klopit víc. Z mého pohledu se asi Ďáblyk na svého spolujezdce naštval, že mu nehlásil klopení jaksepatří dopředu a mocným manévrem ho za trest vysadil do svodidel. Skončili tam sice všichni i se strojem, ale naštěstí se jim nic nestalo. Ze samé radosti, že jsem je v tom špásování ještě nepřejel, jsem hodil Jawku narychlo na boční stojan, ale v takovém sklonu se mi opět vrhla kolem krku. To jsem moc nečekal, tak jsem ji nechal na zemi. Ti dva kaskadéři vypadali celkem živě a tak poté co Tyfus svoji Yamu uklidil za zatáčku, uklidili jsme i zbytek strojů a součástek.
Vzhledem k tomu, že Kocs je hodně velká (tedy spíš malá) díra, tak jsme se touto kulturní vložkou postarali o dokonalou zábavu. Po celé asi dvě hodiny jsme museli poslouchat hrozný nekonečný proud maďarských kleteb a nadávek (nebo nikdo neví co) od jedné zřejmě senilní babky, která bydlí u zatáčky. (Pro představu to byl křik jak od té báby v posteli na dvorku ve filmu Slunce, seno).
Oprava Hondy spočívala v dohledání ulámaných plastů, blinkrů a kufrů a hlavně – vypadnuvší lahve slivovice (Ďáblykův úplatek, který vyinkasoval někde cestou na Lanžhot). Lahev byla zaplaťpámbu nepoškozená – to bylo znamení, že vše bude OK. V pobořeném kufru ovšem zela díra nebezpečná, tak od této chvíle jsem do svého proviantu přidal ještě onu slívku. Následně jsme slepili isolepou co se dalo, zbývalo jen uvolnit a srovnat řídítka, pevně napasovaná v nádrži. Ujal se toho jeden bodrý Maďar (odhadem tak 130kg) a když likvidoval jeden vercajk za druhým, bledl nám trochu úsměv. Nakonec to však imbus vzdal, řídítka byly v cajku a po malém Gambrinusovém poděkování mohla výprava pokračovat směr Budapešť.
Jak je vidět, fotografie je rozmazaná. Byla to totiž první fotka, kterou jsem dělal s půjčeným miniaturním Olympusem, ovšem vycítit jemnou aretaci ostření po pár hodinách řízení Jawy je nadlidský výkon:-)
Cestou nás ještě zákeřně přepadl hlad, tak jsme zastavili u restaurace, sházeli hadry, posadili se, přišel číšník, objednali jsme pití a … nic. Jídelní lístek? Nevaříme. Jakto? A co ty upoutávky a menu venku? Rychle to vzdáváme a nalézáme jinou hospůdku. Tady už je to lepší, menu ale přes jazykové mutace ne moc čitelné. Tyfus do toho jde hrdě – vybírá podle líbivosti názvu, Ďáblyk zůstává u guláše a já s Carcassem zkoušíme objednat smažák-tutovku. Dlužno dodat, že Tyfus dostal jídlo nejpodivnější (ale prý mu chutnalo).
Nasyceni jsme dojeli do Budapešti. Tam nás čekala dopravní špička a zmatek, Tyfus nás ale celkem úspěšně vedl skrz. To neustálé popojíždění po semaforech v hrozném horku ovšem můj vzduchem chlazený dvouvál přestával dobře snášet. Rozjezdy byly stále línější, reakce na plyn pomalejší až jsem nakonec zastavil. Několikrát rozebraný karburátor i airbox ale nenesl výsledky, ochotně stavějící místní motorkáři nám ale svoji hatmatilkou moc nepomohli až náhle…co to slyší uši mé, není to sakra Jawa? Je to sakra Jawa! A se sajdkárou a na ní jede komický děda s plnovousem a kokosem na špičce hlavy! Dokonce uměl celkem dost dobře německy a tak slovo dalo slovo (István Novák se jmenuje) a po mé neúspěšné snaze o odjezd přijel vlastním Barkasem a odvezl nás do svého domku. Dostali jsme od jeho paní večeři (uzený maso s vajíčkama – dvojitý nášup). Večerní snahy o zprovoznění nikam nevedly, ani pokus o jízdu na jistě nekontaminovaný benzín. Volám do Čech nějakému odborníkovi a ten k mé nelibosti hlásí, že to je určitě netěsnící simering. Iszván tvrdí, že má kamaráda („Der Meister“) a ten že se na to ráno podívá. Znaveni jdeme spát a mě se zdají zlé sny o půlení motoru v nějaké maďarské dílně.
Den druhý, 27.4. (ca.300km)
Teplé slunečné ráno je ve znamení čekání na „Meistera“, Tyfus rozebírá nosič, jelikož zjistil, že mu prasknul (nejdražší nosič Givi) a István nás učí maďarsky. Zbytek spí. Když po hodině umíme říkat „Csókolom“-„Rukulíbám“, jdeme si to vyzkoušet za roh do obchodu. Slečna je trochu vydřená, tak si kupujeme dva lahváče a zase csokolomajíc mizíme.
István nám vypráví, že všichni vrabčáci v okolí se ho bojí, protože on nesnáší, když mu zobou třešně (nebo co mu to tam rostlo). Vzápětí jeden vrabčák usedá na větev tak 10m před dveřmi. István se vrací s českou vzduchovkou, míří, pálí a vrabce posílá k zemi, kde si ho přebírá jeho pes. V ten okamžik ovšem prochází sousedka a hrozně remcá a nadává. „Nějak mě nemá ráda“, komentuje to suše pan domácí.
Ke snídani máme připravenou pravou budapešťskou pomazánku – takhle stylově jsme ji ještě nikdo nejedli. Když už nedoufáme, objevuje se další děda – Der Meister! Přijel sice na kole, ale mašinám dost rozumí, hrabe se v nich prý celý život. Chvíli poslouchá mojí Jawku jako doktor, pak si nechá vyndat karbec, uvolňuje zaseklou kuličku v plováku, pošteluje hladinu a je to! Paráda, mám radost, vypadá to, že cesta je zachráněná! Meister ještě odjel svařovat Giváčský nosič a my s Tyfusem na oplátku opravujeme ventilek u sajdkáry. István si ještě půjčuje mojí teď už skvěle jezdící Jawu a projíždí se po okolí. Za odměnu mi kupuje nové svíčky (naše Brisky!) a za všeobecného veselí se všichni přemísťujeme pár set metrů k Meisterovi pochválit mu jeho sběratelský klenot. Tyfus (nejmíň dva metry a sto kilo) cestu absolvuje v Istvánově sajdkáře, je to jako vozit slona ve Škodovce:-) U Meistera odhazujeme asi tři tuny harampádí, abychom dole na vlastní oči viděli pravého starého Zündappa ze 2.SV.
Vypadá sice nevábně, ale je to skvost. Na sajdkáře jsou ještě úchyty na kulomet, za povšimnutí stojí i systém řazení – jedna páka rozevře spojku, druhou se zařadí rychlost a první páka-spojka se zase sepne! Vyměňujeme si ještě adresy, Der Meister mi na rozloučenou vyštelovává bohatost a volnoběh (opět podle sluchu!), žádná odměna prý nepřichází v úvahu – jedině na oplátku v Čechách. Zvu ho tedy do Varů a vracíme se ještě krátce k Novákovým. Paní nám na rozloučenou dělá opět uzené s vejci, balíme, vyměňujeme adresy a kolem oběda odjíždíme z Budapešti směr východ.
Tady je adresa na Istvána, kdyby prý nějaký motorkář z Čech měl v Pešti problém-pomůže mu:
István Novák
1182 Bp. XVIII. ker
Kossuth Lajos utca 213/a
tel: 0036 1 290 27 09
mobil: 0036 20 392 20 82
email: novak314@freestart.hu
Cesta je hrozná, hustota provozu asi jako na naší D1, ovšem je to pouze jednoproudá silnice, nekonečné roviny, mírné rádobyzatáčky po mnoha kilometrech. Jako nejpomalejší stroj jedu totiž vždy první, pokud má přijít nějaká záludná odbočka, Tyfus z poslední pozice je během 3 vteřin daleko vpředu a jedeme dál. Nejprve mám strach předjíždět (nic moc pocit míjet rozdílem 200 kmh protijedoucí auta o pár centimetrů), ale po pár chvílích je jasné, že Jawa jede líp než dřív a do Rumunska se dnes musíme dostat. Nakonec získávám důvěru ve svůj stroj, držím stále naší cestovní 90 a celou tuhle agónii ukončujeme po 270 km na maďarsko-rumunských hranicích.
Tentokrát se sice vyhýbáme ohavným nádobám s desinfekční koupelí, ale pozor, jakýsi poberta mě naviguje k ručnímu mytí! Bere hadici a velmi ledabyle mi něco nanese na gumy (doufám, že se mi nerozpadnou). Během té chvíle se lámanou angličtinou vyptává, odkud jsme a kudy v Rumunsku budeme jezdit a tak ne to nakonec celkem přátelský pokec. Jako na každém přechodu předjíždíme všechny auta (zlatá motorka!) a po byrokratických peripetiích s techničákem (ten se musí předkládat s pasem, vše je zaneseno do počítače a při odjezdu zase kontrolováno) odcházíme do směnárny. Dokud však Tyfus nedostal od paní několik milionů, měl jsem za to, že stojíme před boudou na výběr mýtného – přesně tak to vypadá. I neváhal jsem a také vyměnil pár svých ošklivých německých marek za pořádných pár milionů! V tuto dobu byl kurz za 1 DEM asi 12 000 lei, tzn. částka v lei = odečíst poslední 3 nuly a x1,5 = částka v korunách (př. Bere la halba-5000 lei znamená, že točí pívo za 7,50 Kč – to byl tak průměr:-) Hned za hranicí jsme se vrhli na pumpu a žíznivě jsme natankovali naše hybostroje po okraj (jakby taky ne, když litr je asi za dvacku!). Hned na parkovišti přišel Rumun nabízet nějaký cetky, druhej se snažil vyvekslovat peníze, no nebudu to rozebírat, moc u nás nepochodili.
Jsme konečně v Rumunsku! Plni očekávání vyrážíme do Oradey, což je něco jako jízda po desetikilometrový runwayi – chtějí holt na začátek udělat dojem. Pravá tvář země se ukáže až v Oradei. Je to celkem změna, kterou vidíte i cítíte. Všude prach, špína, neudržované domy, dopravní prostředky jak ze splašeného vrakoviště, na semaforu žebrající malí cikáni, kteří mi rozmatlali mouchy na předním světle a vehementně se dožadovali odměny (je třeba se rozjíždět s hlavou otočenou dozadu, aby nic nevytáhli z gumicuků). Stočili jsme se na sever podél maďarských hranic po silnici č.19 a hledali nocleh. Během těch pár kilometrů jsme se snažili trochu do sebe vstřebat tu změnu, tady mimo město byl celkem klid, musí se jen dávat pozor na mosty – jejich napojení na silnici bývá dost drsné. V zatáčce jsme potkali stádo ovcí s naprosto klidným ovčákem, sledovali vlak, vypadající jako rozstřílený z války (ale byli tam lidi, asi fungoval, i když se nehýbal) a po chvíli nás u silnice přivítal nevelký motorest.
Slunce zapadalo, na betonovém plácku jsme zastavili stroje a jako jediní hosté začali hodovat, co hrdlo ráčí. Objednali jsme nějakou čorbu-polívku, ovšem to znamená, že přinesou mísu a jez co sníš. Druhým chodem jsem zatím nechtěl riskovat neznámé (kaškaval-uzený ovčí sýr) na způsob smažáku mi udělali jako u nás. Raději jsme přešli na tekutou stravu. Bohužel jsme si nedali moc pozor na to, že normální panák zde má 1,0 dcl (takový panák vodky ale stále stojí doslova pár korun:-) Po pár kouscích a pár pivkách na trávení jsme byli rádi, že jsme rádi a plácli sebou poblíž motorestu. Spali jsme v Carcassově stanu, ale bylo to zbytečný. Bylo tak hezky, že už jsme v Rumunsku nikdy stan nemuseli stavět.
Den třetí, 28.4. (230 km)
Probouzíme se hodně pozdě (ca. Ve 12, to tu ale je už 13,00). Rozhoduji se (nejen já), že s Rumunskou vodkou jsem skončil, od teď budu pít jen pivo. Při neustále vyhrávající kazetě Hakima (místní hit-je to nějaký muslimský quasipopík, provázející nás celým pobytem ve všech hospách) balíme se a vyjížďíme dále směrem na Satu Mare. Ještě cestou stavíme u cesty na malý piknik (odpolední snídaně), kdy dojídáme Tyfusovo tlačenku. Neustále nás troubením zdraví kolemjedoucí Dacie a Romany (i tento kolorit nás spolu s máváním dětí, děvčat a neustálým zíráním ostatních bude provázet celou cestu). V Satu Mare zastavujeme u obchodu – klasické smíšené zboží. Nakupujeme hodně moc Fruttifreshových limonád (místní úspěšná konkurence Coca-colímu gigantu), nějaký ten bílý chléb (ostatně ani toto se nebude další dny měnit). Před obchodem potkáváme jakéhosi Ukrajince (nevím, jaká byla jeho funkce, snad něco jako vrátný-ostraha vedlejšího areálu nějakého podniku). Každopádně měl hroznou snahu nám poradit, kudy máme jet dál a tak mě nakonec s mapou zavedl až k sobě do vrátnice a asi šestnáctkrát za sebou mi vysvětlil přes který most kde máme odbočit. Už jsem nevěděl jak mu vysvětlit, že je mi to jasný. Nakonec asi dospěl k závěru, že už to vysvětlil důkladně a tak jsme se vraceli k ostatním, čekajícím před obchodem. Ti také dostali několikanásobnou přednášku o správné cestě. Před odjezdem nám vzkázal, že se ještě musíme vrátit do obchodu, protože slečně prodavačce se moc líbí naše čeština. I tak jsme učinili. Co bychom pro slečnu neudělali. Chvíli jsme tam ještě poklábosili (nebudu upřesňovat, o čem) a pak pokračovali pryč do hor.
Stále jsme se drželi po silnici č. 19, vedoucí do Sigetu Marmatiei. První kopce jsme začali zdolávat za Negresti-Oas a i když to byly pouhé tisícovky, tak v kontrastu s předcházející nekonečnou plackou, která je jen pár m n.m. to byla velmi příjemná změna. Cesta je sice nápadně horší, ale to už mi vůbec nevadí. Všude jsou tu sytě zelené listnaté lesy jak u nás (i když tady teprve začíná pohoří Maramureš a Bukovina je až dál na východ).
Ve stoupání do prvního menšího sedla Huta (587m) opatrně prokličkováváme stádem jaků, kteří zevlují po silnici. Naštěstí nás žádný nenabral. Následuje sjezd do údolí řeky Tiszy. Tu budeme sledovat asi 40 km, současně s Rumunsko-Ukrajinskou hranicí. Vegetace je tu velmi bujná, ale to dokáže být určitě i řeka, jak je vidět z okolí. Je zde podél vody spousta vesnic, kde to vypadá jako na Moravě krátce po povodních. 
Jen s tím rozdílem, že zde je to ještě zasazeno do kontrastu místní bídy, takže lidská snaha o boj s živlem se zde jeví ještě marnivější. Každý rok tu ale domky vlastnoručně opravují a doufají, že příště to už bude lepší. Anebo už ani nedoufají, třeba to berou věcně. Koneckonců, zvyknout se dá na všechno, hlavně že je úroda. Napadá mě, jestli to v údolí Nilu kdysi vypadalo podobně. Každopádně silnice zde v mnoha kilometrech není, jede se pouze po uválcovaném kamení, pro mě je to zpestření (to se ale brzy stane každodenní zkušeností).
Další vesničkou, kde trošku převrátíme zaběhlý život, se stává Sapinţa. Jsou tu sice na turisty trochu zvyklejší, ale přesto nám všude kolem všichni mávají a jsou veselí, jak říká Tyfus, to se mu při jeho cestách autobusem nikdy nestávalo.
Tady v Sapinţe mají specialitu – Cimitirul Vesel, neboli Veselý hřbitov. Je to běžně používaný hřbitov na vsi, jen s tím rozdílem, že místní se rozhodli vyzdobit dřevěné kříže a náhrobky dřevorytem a malovanými deskami zobrazujícími život, práci, záliby, případně i smrt zesnulého. A tak není nic neobvyklého zde nalézt náhrobek, na němž je nebožtík zobrazen v okamžiku kdy ho drtí Dacie, příp. náklaďák Roman.
Také jsme našli hrob oběti nějakého zbojníka, který nešťastníka o hlavu připravil. Hroby jsou většinou z tohoto století, ty starší už jsou špatně čitelné (přece jen dřevo není kámen), ale je tu i spousta nových, i letošních. U kostela bylo možné za někoho zapálit svíčku. Vzpomněli jsme na Morčáka, který naší expedici bohužel musel oželet, jelikož by takto časně zjara mohl zhynout chladem. Zapálili jsme tedy za něj svíčku v oddělení „morţi“ (čti morci = mrtví, taková fonetická shoda:-)
Zatímco jsme se za 10 000 lei dobře bavili v u nás tak smutném prostředí, vyčíhal si nás jeden domorodec, který rád turisty tahá okoštovat jeho slivovici a pak jim jí prodává. No když se tak nabízel, šli jsme mu to zrevidovat! Děda nás zavedl do svého domku, kde prý bydlí i jeho syn-doktor. Domek je trochu nadnesené slovo, je to normální přízemní srub. Ale pěkný. Pokoj doktora vypadá jako u nás někde v chudé vsi, část, kde bydlí děda je jako z minulého století. Jedna místnost ze dřeva, v níž je snad i bývalý chlívek nebo co (spíše to slouží jako špajz), kamna, pár svatých obrázků a strop kousíček nad hlavou. Okoštovali jsme všichni, ale né moc, venku byl pařák a nerad bych měl nepříjemnosti. I když Tyfus tvrdí, že místní policie má dle vnitřní vyhlášky zákaz prudit cizince. Myslím, že na tom něco je. Spíš nám pomáhali, ale to až dále. Děda moc kšeft neměl, ale půl litru té jeho ohnivé vody bylo ažaž. Ani dnes nevím, kdo ji kdy vypil…
V Sigetu Marmaţiei opouštíme řeku Tiszu a jedeme na jihovýchod údolím říčky Izy.
Je to návrat v čase. 
Přes veškerou jednoduchost života a naprostou odlišnost od našeho „západního“ stylu je ale vidět, že zde žijí stejný život, řeší podobné problémy a dokážou tu být šťastní!
Projíždíme vesničkami jak z minulých staletí (trochu to připomíná vesničky z Mrazíka) Oneşti, Năneşti, Bârsana a ve vsi Strâmtura nacházíme nádherný nově zbudovaný klášter, celý ze dřeva, snad dokládající zručnost místních tesařů. 
Areál není ještě úplně dokončen, ale příští rok už asi bude. Přesto se dá celý projít, je možné vystoupit na věž – pěkný rozhled po blízkém okolí.
Když jsme ze strojů sesedali, přišla za Ďáblykem asi pětiletá holčička a podala mu natrhané kvítí. Asi se jí líbil. Poté, co jsme se vrátili ke strojům, kde jsme beze strachu mohli nechat úplně vše (kromě klíčků), přivítalo nás tam mnohem víc holčiček a každému natrhaly kvítí. No tak jsme hezky poděkovali, kvítím si ozdobili naše naložené stroje, sáhnul jsem do kufrů s proviantem a na rozloučenou zanechal několik Tatranek. Hned se nám jelo lépe. Když jsem to ale zhodnotil po pár dnech, tak mi došlo, že navenek musíme působit jako nanejvýš podivný pánský čtyřlístek s kytičkami:-) No hlavně, že bylo veselo!
Kousek za vsí Şieu byl celkem dobrý plácek trávy, kam se nám zpočátku moc nechtělo (hned vedlejší plocha byla zjevně nedávno používaný dobytčí trh), ale travnatý plácek byl čistý a tak únava nakonec zvítězila. Rozbili jsme tábor, rozžhavili gril a doplnili ztracenou energii. Poblíž se motal nějaký mlsný pes (musel trpět, když seděl přímo v kouři z grilu a nic nedostal), ale nedovolil si přiblížit se. Tyfus zde udělal celkem čest svému jménu, když začal páchat hygienu v místě, kde očividně chodil dobytek do potka pít. Doposud z toho sice žádný tyfus nedostal, ale my ostatní jsme radši očistu pro tento večer oželeli. Po setmění jsme s petrolejkou zašli do pár set metrů vzdálené hospůdky, kde ovšem nebylo s kým se družit, tak jsme alespoň spláchli mastnotu a brzy šli spát. Ráno jsme zjistili, že z mašlovačky používané na potírání masa zbyla jen dřevěná násada. Nikdo z nás se nepřiznal, tak to asi byl ten pes…
Den čtvrtý, 29.4. (225km)
Je slunečné nedělní ráno. Snídani jsme uvařili na ohníčku z naplavenin, sbalili a naložili věci (motorka mi celou noc stála, při nakládání všechny věci unesla a když jsem jako poslední připevnil svazek kvítí, tak se zabořila to trávy a padla:-) Během ranního odjezdu nás stále jedním směrem míjela spousta všemožných povozů s nastrojenými lidmi v krojích, byli jsme tedy zvědavi, kam a proč jedou.
Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat – hned v první vesnici Bogdan Vodă nacházíme stovky lidí na ulici (dlužno dodat, že každá vesnice se zde skládá z jediné proíhající ulice, obklopené domky), všichni jsou ve svátečním a zvolna se procházejí, ulice je obložená stánky s rukodělnými výrobky, ale i cetkami, u kostela je sloužena nejspíš mše. Připadáme si jako mimozemšťané, když krokem kličkujeme mezi davy, až to nakonec vzdáváme a procházíme se také.
Mezi krojovanými slečnami sice vypadáme jak vagabundi, to ale jen podtrhuje naši exotičnost. S Carcassem si kupujeme pěkné cestovní holeníčko v přepočtu za 15,- Kč, dodatečně zjišťujeme, že je bez žiletky. No nevadí, holení mám jiné, alespoň jsem tedy získal levně zrcátko. Když jsme se nabažili pouťového ruchu, popojeli jsme do další vsi Dragomireşti, kde jsme si mohli prohlédnout dva kostely.
Jeden asi 400 letý, celý ze dřeva, uvnitř zdobený rumunskými nápisy v azbuce a hned vedle stojící moderní novostavbu, která ještě ani nebyla otevřená.
V Săcelu špatně odbočujeme a stoupáme do sedla Pasul Şetref (825m). Tam Tyfus podléhá své slabosti pro staré autobusy a tak se jeho fotografickým úlovkem stává tento již hezkých pár let zde odpočívající vrak. Do toho stále opodál vyhrává harmonika – jedna rodinka si sem vyjela na výlet. Dolů klesáme krásným údolím podél romantického potůčku, jehož podoba však podle mnohokrát chybějící silnice musí na jaře být zatraceně divoká a živelná. Až při zmrzlinové přestávce v minibistru v Romuli zjišťujeme, že jsme vedle, přesněji řečeno v jiném údolí, a tak si Pasul Şetref dáváme znovu. V Săcelu již odbočujeme správně na Borşu.
To je dost špinavé městečko, roztáhlé asi 10 km podél silnice. Skoro na konci nalézáme úžasnou hospodu – dům celý vyřezávaný ze dřeva, několik pater nad sebou. Parkujeme sice hned před vchodem, ale alespoň helmy a rukavice si bereme dovnitř, už nejsme na vsi a motá se tu celkem dost malých cikánů. Naštěstí je na motorky vidět od stolu a tak se v klidu můžeme kochat nejprve skvostně zdobeným interiérem hospody, následně i ještě skvostnějšími servírkami a místními obyvatelkami, jichž je tu evidentně víc než mužů a nakonec si vychutnáváme i výborný a vydatný oběd (doporučuji smažený kaškaval – obalované a smažené kuličky uzeného ovčího sýra, nejlépe s kroketami, to pak vše vypadá stejně:-) Bez pořádné porce čurby na začátek by to samozřejmě nešlo.
Řádně posilněni se začínáme chystat na nejtáhlejší stoupání, ale ještě před odjezdem je třeba připevnit Tyfusovy kufry, které nyní drží jen silou vůle. Všude se motá žebrající malý cikán, ovšem poté, co s jasným gestem vytahujeme ocelové kalené řetězy, okamžitě se klidí stranou. Nyní můžeme v klidu zavěsit a zajistit kufry a vyrazit dále. Při rozjezdu se cikán ještě snaží ukořistit Ďáblykovu limonádu, ta je ovšem nečekaně pevně přichycená a tak po bleskové akceleraci Hondy má cikán jednu ruku dlouhou. Snad přestane krást:-) Míjíme pár (2) nočních klubů, ovšem je poledne, tak raději pokračujeme vzhůru do hor. Míjíme velmi zajímavé kombinace výstražných značek „Pozor zvěř“ a „Pozor zatáčky“ s dodatkovou tabulkou „v úseku 22 km“. Překlápíme motocykly neustále ze strany na stranu a stoupáme vzhůru. Citelně se ochlazuje, ale je tu krásně! Konečně cíl – sedlo Prislop (1416 m n.m.). Jsme obklopeni zasněženými dvoutisícovkami.
Ze sedla ale ještě vede odbočka kousek výš.
Jedeme tedy s Ďáblykem na průzkum. Nejprve asi kilometr je to pevná kamenitá cesta přecházející v hliněnou a ta pak kousek od vrcholku přechází v zelenou louku posetou krokusy. Chvíli ještě mezi nimi manévruju, v asi 45% stoupání to však vzdávám a nezadržitelně couvající stoj kladu pro jistotu do trávy. Jsme zhruba v 1500 m, nedaleko za námi na severní stráni je ještě spousta sněhu, ale tady je vše poseté fialovými krokusy.
Po krátkém průzkumu opuštěných salaší krosíme zpět do sedla a následně sjíždíme krásným údolím Bistriţy přes Cârlibabu do Iacobeni. Je už celkem pozdě a před námi dlouhá cesta přes Câmpulung Moldovenesc a sedlo Paşcanu (1040m) do dnešního cíle Vatry Moldoviţei.
Tam ještě trochu bloudíme cestou pro krávy kolem monastýru, v minulých letech odzkoušenou hospodu musíme pro její nefunkčnost oželet, ale nevadí, na „náměstí“ nacházíme jinou. Zanecháváme zde stroje se vším všudy a jdeme na „družbu“. Zpočátku adaptace trochu trvala, ale poté, co jsme dali pár piv místní zjistili, že nejsme ufoni a tak se začali různě vyptávat a komunikovat.
Komunikace zde sice není nic jednoduchého, ale k tomu, abychom pochopili, o čem ten druhý mluví, jsme celkem úspěšně vystačili volapükem, což je kód, kdy každý mísí prvky různých, jemu známých jazyků. A tak jsme náš rozhovor uplácali z anglických, německých, francouzských, ruských a českých slovíček, proložených několika klíčovými výrazy, které jsme se naučili rumunsky (nebo jsme je za rumunské považovali). Z druhé strany jsme slyšeli v drtivé většině rumunštinu, nepatrné zbytky ruštiny a výjimkou nebyla ani francouzština, kterou se místní učili na základní škole. 
Přesto jsme skoro vždy pochopili, o čem ten druhý má snahu povyprávět. Buď to byly dotazy na naši cestu nebo rozhovor o ženách, které se večer v hospodě k naší lítosti nevyskytují (kromě hospodské) anebo to byly stížnosti na rumunskou ekonomiku (cituji:“politiţi=kurwe!“ Ano, rumunština má 20% slovanských slov:-)
Družba pokračovala vesele, učili jsme se tancovat na Hakima a až když jsme o čtyři hodiny přetáhli zavírací dobu, došly hospodské nervy a byl konec. U strojů se nám o vzrušení postaral nějaký Romanovec, který svůj náklaďák hnal neuvěřitelnou rychlostí skrz vesnici a evidentně si včas nevšiml odbočky kolem hospody. Výsledkem byl zoufalý manévr, kdy se ta hromada železa hrnula neřízeně přímo na nás. Zoufale jsme uskákali a pozorovali, jak Roman zastavil asi metr před zdemolováním všech motorek. Asi měl taky šok, ale ze strachu před naší pomstou radši zbaběle prchnul do tmy. Mezitím co jsme se snažili ze strojů sundat spacáky a přemístit se na travnatý plácek hned u řeky, vrátil se kdovíodkud Tyfus, hlásajíc, že sehnal nocleh, jen že se musíme přesunout asi 200m. Nakopnul jsem Jawu a ozvala se divná rána. Kontroluju motor, vše ale běží, jak má. Po ohlédnutí se vše vyjasnilo, ta Yamaha původně na zemi nebyla. Zvedli jsme ji na kola, vrátil jsem se k Jawě, shodil ji ze stojanu, a to tak, že doslova. Těch pár set metrů jízdy už nebyl problém, ale to manévrování na místě se za zhoršených rovnovážných podmínek pro většinu z nás ukázalo jako ne úplně jednoduché:-)) Přijeli jsme na zahradu, kde byla úplná tma, ubytovali jsme se v jednom pokoji a až ráno nám došlo, že nikdo kromě Tyfuse ani nevíme, u koho bydlíme. Ale spalo se hezky.
Den pátý, 30.4. (77km)
Probouzíme se v pokoji, který vypadal jako u mé tety na Moravě, kde jsem přespal před pár dny. Zjišťujeme, že majitel je nějaký Franz, údajně syn jednoho družebníka ze včerejší hospody. Dáváme se pomalu do provozuschopného stavu, Tyfus opět vylepšuje nosiče kufrů, pro které již noční manévry byly ránou z milosti. Po rozpačitém loučení (bez předchozího seznámení, které většinou bývá nejdřív) jen tak nalehko odjíždíme dalších pár set metrů k prvnímu z mnoha monastýrů – Moldoviţa.
Jedná se vždy o kostel obehnaný bytelnými hradbami se střílnami, věžemi a parkánem, proti nájezdům Turků. Kostel uprostřed je zevnitř i zvenku celý pomalovaný freskami s výjevy smrti mučedníků, za které se místní mniši a jeptišky každý den modlí. Fasády kostelů jsou tak poseté usekanými hlavami, rožnícími se nešťastníky a jinými výjevy důmyslných dolámání, to vše patřičně zalité spoustou krve a obklopené alegorií nebe a pekla, přičemž to druhé je samozřejmě velmi barvitě vylíčeno. Jinak jsou církevní památky rekonstruované, dobře udržované a osídlené menší komunitou duchovních, kteří zde trvale žijí. Dokonce zde získali v roce 1995 od nějaké francouzské památkářské organizace ocenění Pomme d‘Or za rekonstrukci. Vstupné se nám většinou podařilo bez ISICu uhádat na studentské za 10 000 lei. V každém klášterním dvoře je hluboká studna s pitnou vodou a rumpálem a tak jsme osvěžením nepohrdli a ještě jsem naplnil jednu Mattoniho PETlahev – konkurence:-)
Kousek od káštera jsme našli obchod se smíšeným zbožím, kam zrovna přijelo čerstvé zboží na povozu, a tak jsme se vybavili čerstvým chlebem a několika litry Frutti-freshe. Kousek za Vatrou se u řeky objevil plácek i s příjezdovou cestou, jako dělaný pro polední snídaňovou siestu. Grilujeme poslední zásoby z Čech a pozorujeme Tyfuse, skučícího při mytí jeho mařeny v naprosto ledové vodě (tekoucí přímo z tajícího sněhu). Chvíli se smějeme, než nám s Ďáblykem dojde, že bychom měli taky. Ještě jsme se tady pořádně (chci říct vůbec) nemyli. Jelikož je asi 30° volíme nakonec kompletní koupel, mytí hlav a praní hadrů. Není to sice Vřídlo, ale po vyčištění zubů a oholení si připadáme nádherně, sluníčko praží (až jsem se spálil). Dokonce i Carcass se po mírném nátlaku (vlastně dostal od Ďáblyka ultimátum) podrobuje smočení v čirém potůčku.
Kolem projíždějící BMW se vrátilo a zastavilo u nás. Všichni jsme typovali Němce, ale byl to Rumun! Hodili jsme pár slov, zjistili, že zde skutečně moc motorkářů není, čehož jsme si už dávno všimli:-)
Následuje průjezd sedlem Ciumârna (1109m) a sjezd nádhernými serpentýnami do Suceviţy. Cestou Ďáblyk ztratil sušící se trenky a než je Tyfus stačil sebrat, přiběhl nějaký pes a bylo po trenkách.
V Suceviţi se nachází asi nejbytelnější klášter-monastýr. Za mohutnými hradbami je opět rajská zahrada, shlédnout je možné i malé muzeum s tepanými miniaturami. Za povšimnutí stojí opět krvavá fasáda kostela, neopomínající ni smilníky – postavičky s asi metrovými penisy.
Potkali jsme zde dva české baťůžkáře, vydali se sem vcelku s free plánem, jezdí stopem, ale moc to prý nejde a za stop se platí. Opravdu není nad nezávislost na dopravě. No nic, přejeme jim štěstí a vydáváme se do moldavských nížin a plání. V Rădăuţi chceme doplnit zásoby, ale už je všude zavřeno. Naštěstí potkáváme hodnou paní, která nás vede uličkami až do otevřeného obchodu. Nakupujeme kýtu a směs mletého na tzv. mici, což je něco jako čevapčiči. Všude už je tu krajina nehezká, jako v Maďarsku, a tak se rozhodujeme vrátit zpět, kousek do hor nad Suceviţou.
V celku svižné rychlosti Ďáblyk zkouší moje reakce a vysypává mi celý obsah svého kufru pod kola, já za současného troubení, brzdění a slalomování mezi artefakty stavím u krajnice a vracím se sbírat co se dá.
Jedeme přímo proti slunci a vidím, že na silnici se motá nějaký chlápek. V domění, že se jedná o nějakého opilce, jeho gestům moc pozornosti nevěnuji. Až když ho těsně míjím, zjišťuji, že má uniformu. Polední jel Tyfus, ten byl zastaven. Kontrola byla ale rychlá, policista se jen chtěl zblízka podívat, na čem to jedeme a tak po krátkém rozhovoru o kubatuře Yamahy můžeme všichni pokračovat dále.
Cestou jsme potkali naše známé stopaře, kterak se ještě před soumrakem snaží dostat přes sedlo do Vatry Moldoviţei, kde jsme minulou noc prováděli družbu. Dohodli jsme se, že najdeme místo na spaní a vyzvedneme je, ale oni během těch pár minut tajemně zmizeli, aniž by nějaké auto tím směrem projelo. A od té doby už jsme je neviděli…
Nicméně my našli v lese u silnice prima plácek, kde zrovna dvě rodinky s Daciema ukončovaly piknik, takže jsme lehce získali oheň a rychle se utábořili. Dole u potoka byla spousta náplavového dříví a tak ho bylo na celou noc dost. Vzpomínali jsme, jak se asi slaví u nás na májkách. Ugrilovali jsme zase spoustu masa a ulehli ke spánku. Všichni už spali, ale já měl pořád pocit, že tu někdo chodí. První myšlenka, že se jedná o houbaře, putovala hodně rychle do pryč, byla už tma a do vsi celkem daleko. Ve světle dohořívající petrolejky se objevil takový světlý vlčák, kterého jsme asi grilováním nalákali blíž. Napadlo mě, že přesně tak vypadá vlk, no ale byl sám a bál se. Radši jsem si ke spacáku přinesl sekyru a nůž a pak už jsem mohl spát celkem klidně.
Den šestý, 1.5. (165km)
Ráno nás probouzí několik krav, které šly kolem a dostaly chuť na trávu, kde jsme spali, tak je nerušeně necháme prozkoumat naše ležení a pak se pomalu probíráme k životu. Suším spacák na sluníčku (jedině můj starý péřák je každé ráno nasáklý rosou, budu ho muset naimpregnovat!) a ke snídani volím vločky s lapte (mléko). Včera večer jsem se v obchodě marně snažil koupit obyčejné mléko, přes přesvědčení prodavačky, že to je „normal lapte“ teď zjišťuji, že v kelímku je něco jako bílý jogurt. Pokud jsem tu hmotu nevytvořil za těch několik km děravých silnic. No doufám, že se obejdu bez následků. Balíme a již potřetí jedeme kolem klášteru v Suceviţi na trh do Rădăuţi.
Tam procházíme obrovskou tržnicí s ovocem a zeleninou, v další hale je spousta sýrů (obrovské bochníky, spousty druhů), venku je pak množství stánků se vším možným. Tyfus si kupuje nějaký hudební časopis s výběrem rumunského metalu na CD, mě se rozpadá pásek, tak se snažím koupit náhradu, ale mají jen krátké! (napadají mě vtipy o hubených Somálcích, ale beru si zpět své peníze a jdu dál. Návštěvu tržiště ukončujeme v hale s masem, kde si po dlouhé době vybíráme asi tříkilový flák kotlety, kterou nám ochotně nasekají a my můžeme pokračovat v cestě. Po návratu ke strojům u nich nacházíme vojáka s nabitým samopalem a policistu, který vysvětluje, že u tržiště je vyšší koncentrace cikánů a tak nám postavil ke strojům stráž. Bagáž tam prý nechávat nemáme. Děkujeme místnímu orgánovi a vyrážíme na další kláštery.
Místo po slušné silnici nás Tyfus navedl na silnici 2.tř. na Volovat, čemuž se ale u nás na férovku říká polní cesta. Na druhou stranu jsme ušetřili asi 20 km a já si mohl ukájet offroadové ambice.
Zvláštní okamžik nastal ve vesničce, která ani na mapách není, když jsem se na rozcestí polních cest ptal malé holčičky na další cestu do Arbore. Její reakce byla křik a útěk.
Otočil jsem se tedy na jejího asi desetiletého kamaráda, který však zblednul jak mrtvola, přestal se hýbat i mluvit. Nebylo to k ničemu, jel jsem pryč a přemýšlel, co se mu asi honí hlavou. Faktem je, že v kukle, helmě a brýlích nejsme moc k poznání, ale jisté bylo, že to bylo jejich první setkání s motocykly.
Možná nás považovali za Armageddon. No nevadí, všude jinde na nás reagovali velmi příznivě, i malé děti.
Za pár kilometrů jsme naštěstí přijeli do Arbore, kde se nachází opuštěný klášter. Pohyb je v areálu volný, ale fasáda už dost utrpěla zubem času a opevnění mu již padlo za oběť úplně, dochovala se jen vstupní brána.
Dále jedeme přes Solcu do Cacicy, kde údajně žije polská menšina, ale my se jedeme podívat na solný důl. Před vrátnicí se mi opět zabořila motorka (ten stojánek má malou plochu!). Je první máj, ale nakonec z vrátnice vychází paní a pouští nás dovnitř. Vstupné prý až pak.
Procházíme obrovským areálem, který mi připomíná Jáchymovské doly, vše je opuštěné, v dezolátním stavu, všude spousta rezavé předválečné techniky. Dříve tu prý pracovaly tisíce lidí, dnes je tu jen několik horníků a pár desítek lidí zajišťuje ostatní provoz. Tyfus už ví kudy a tak nás vede do nenápadných dveří, za nimiž je již jen nekonečné schodiště do hlubin. Klesáme dlouho, je tu zima a hrozně silný zápach nějaké chemie, něco jako benzín. Sůl ale prý těží vodou a pak jí vysouší.
Pod zemí se nachází i svatyně, kus níže ve štolách i bývalé „pokoje“ horníků s jmenovkami, spoustu starých těžebních artefaktů, je zde i hromada staletých vánočních stromečků, které již ven nikdo nevynesl… Nacházíme velikou vodní jímku, která má ale spíš tvar bazénu. O kus dál je dokonce skutečné podzemní hřiště s brankami a čárami!
Na konci chodby pak stojí 2 kadibudky (také prý asi nikdy nečištěné). Chodeb je tu spousta kilometrů, všude na stěnách vysrážená sůl, ale osvětlení dál nevede a my litujeme, že jsme nevzali dolů petrolejku. Vracíme se tedy opět 90 metrů nahoru, kde již čeká paní vrátná s lístky, krátce klábosí s Tyfusem o parametrech těžby (myslím, že tuna soli se tu těží za ca. 20,- Kč) a pak za hrozného pařáku mizíme pryč.
Podél silnice směrem na Guru Humorului je dlouhý pás trávy, dole pak teče malý potůček. Nevěřícně pozorujeme desítky rodin, které si v Daciích vyrazily do přírody na piknik. Vypadá to tu jako na nějaké frekventované pláži u moře, doslova hlava na hlavě a všichni něco grilují. My máme hlad a tak se zařazujeme mezi ostatní a provádíme další grilovací hody. Po třech hodinách jsme dorazili maso, marinádu i uhlí, vyjíždíme tedy na poslední klášter v Humorului.
Tady za parkování platíme (asi 5000 lei prostě pakatel) a tak bez obav na lehko navštěvujeme areál.
Vstupné je tu nejvyšší – 20000, ale kostel celkem udržovaný a hlavně volně přístupná bytelná věž, jakoby dungeon. Do prvního patra vedou schody vnějškem (zde si Tyfus neodpouští komentář už třetí rok ulomeného schodu), dále pak jsou schody vyzděné přímo v mohutné zdi.
Je to tu sotva na šířku ramen a čtvrtý schod už mám ve výšce očí. Lezu tedy raději po čtyřech (hlavně dolů, stojí mě to sice pár přišlápnutých prstů, ale za tu jistotu se to vyplatí). Krátce se kocháme výhledem na vesničku usazenou v malebných zatravněných kopcích, u kostela obdělává zemědělec s koněm pole, svítíčko sluní a vůbec je tu hezky.
Kolem kláštera jsou naprodej různé rukodělné výrobky místních občanů, ale na motorky se toho už moc nevejde a tak nám to pomáhá ušetřit. Dále nejedeme po silnici přes Vatru Dornei, ale šetříme asi 70km za použití zkratky přes Stulpicani a Ostru. Přestože nám cestu nějaký domorodec klidně doporučil, není kvalita moc valná, ale ujde to. Ve stoupání se projíždí kolem několika lomů nebo továren, jinak z Ostry jedeme 40 km v horách úplně nerušeni a vychutnáváme si tu místní nádheru. Ze sedla Tarniţa (1161m) se spouštíme v tichosti bez motoru a stále se jen kocháme.
V údolí Bistriţy je vesnice co kilometr, lidé jako všude vstřícní. Zvou nás na posezení, tak si dáváme jedno pivečko a pak už hledáme spaní. Ve vesnici Farcaşa jsou hned 2 hospody naproti sobě, a jsem vyslán ohledat břehy řeky kvůli místu na spaní. Krosím to tedy po místních polňačkách, ale nejen, že zde není kde lehnout, ale ještě mi od toho táhlého klesání ze sedla vynechává levý válec. Vracím se k ostatním, kde se již sbíhá hlouček místní omladiny, a poté, co zkoušíme vyměnit svíčky, se stáváme hitem místních obyvatel. Kousek dál je prý dobré místo na spaní. Rozhodujeme se tedy strávit večer v místních hospůdkách, což se ukázalo jako správné.
Během krátké doby se u pivka vesele bavíme s několika teenagery, z nichž jeden ovládá základy angličtiny, což usnadňuje komunikaci a my se tak dozvídáme více informací o místním životě a oni zase o nás a našich strojích.
V devět večer zastavuje něco jako autobus a odváží noční směnu do práce. Dozvídáme se, že je zde poblíž uranový důl, kde pět let práce ústí v impotenci a deset let v debilitu. U několika postarších týpků na baru není poznat, jsou-li poznamenáni dlouhou prací v dole nebo jen dlouhou konzumací místní vodky. Ta se zde nalévá ze zelených eurolahví přímo do decových panáků. Tyfusovi chutná, my zůstáváme u piva. Znaveni se pak přemisťujeme na palouk k řece, kde brzy usínáme.
Den sedmý, 2.5. (260km)
Ráno nás budí dva z večerní omladiny a nesou láhev čerstvého mléka. Vzpomínám si, že jsem včera slíbil, že mu půjčím Jawu, když donese mléko. Nevěřil jsem, že skutečně bude mít tu odvahu, ale teď už se nedalo nic dělat. Když už jsme měli skoro sbaleno, zahřívám motor a dávám narychlo instrukce mladému odvážlivci, který údajně jezdí na nějakém místním pařezu a teď mu úplně svítí oči. Rozhoduji se zůstat, což byl asi nesmysl. Po hodně dlouhé době se mu podařilo zařadit (ten zvuk bych žádnému motorkáři nepřál slyšet) a odjel. Počítal jsem s krátkým okruhem, ale už to bylo 5 možná 10 minut a Jawa nikde. Když se i Ďáblyk s druhým Rumunem vrátili z pátrací akce bezúspěšně, napadly mě myšlenky nejrůznější. Nakonec vše dobře dopadlo a Jawu jsem měl neporušenou zpět. Ukázalo se, ale, že jeden válec zlobí víc a víc. Před odjezdem jsme se tedy ještě dali do výměny zapalovacích kabelů a fajfek, ovšem výsledkem bylo jen další zdržení bez jakéhokoliv zlepšení. Ještě navíc Tyfus zjistil, že během večera přišel o svůj ledvinový pás, vcelku dost drahý. Všechno to dnes začínalo nějak nakřivo. Loučíme se a raději z Farcaşy odjíždíme pryč.
Po krátké chvíli se říčka Bistriţa vlévá do nádrže Lacul Izvoru Muntelui, dříve přehrada V.I.Lenina. Je to ohromná vodní plocha, v této době ale má asi o 20-30m vody pod běžný stav a tak přejíždíme nekonečný most přes kamennou pláň místo divoké řeky a pokračujeme podél jezera do Bicazu. Na hladině vidíme obrovskou hvězdici z pontonů, myslím, že to mohl být plovoucí podstavec pro gigantického Lenina, na sádky to totiž nevypadá.
Z Bicazu pokračujeme na Gheorgheni. Tento úsek je opravdu nepopsatelný a mě osobně se líbil nejvíc. Silnička je doslova zařízlá v hlubokém a velmi úzkém kaňonu, podél jsou několikasetmetrové kolmé skalní stěny, občas se jede pod převisy, podél horské bystřiny, vodopádů a v ostrých serpentýnách se silnice zvedá až do sedla Bicaz (1256m). Mezitím se projíždí tunelem vysekaným ručně ve skále, zajímavostí je, že uvnitř nemá silnice žádný povrch, jede se skutečně po skále. V soutěskách je spousta stánků s proutěným a jiným rukodělným zbožím a suvenýry. Určitě je to tu ráj pro horolezce. Scenérie je tak úchvatná, že jsem neváhal a udělal několik úžasných fotek. To, že jsem film dofotil už v Humoruluiském klášteře a měl ho dávno v kapse, jsem zjistil až doma po vyvolání filmů a marném hledání fotek ze soutěsky:-)
Na kopci nás čeká Lacul Roşu, což sice znamená Červené jezero, ve skutečnosti je ovšem úplně zelené a jeho hladina je poseta trčícími kmeny starých stromů. Mezitím jezdí rybáři na loďkách a je tu pohoda. Děláme krátkou pauzu na zmrzlinu a u jezera vstřebáváme dojmy z Bicazských soutěsek.
Cestou do sedla se cesta náhle horší, nakonec jedeme jen po šotolině, takže trénuji enduro styl jízdy ve stoje, což mě celkem baví. Ostatní z té cesty už tak nadšení nejsou, ale zvládáme to nakonec všichni bez defektu. V sedle je menší chatová oblast, potom sjíždíme až do Gheorgheni bez motoru. Ještě dáváme krátkou pauzu u potůčku, kde se Tyfus snaží smýt nánosy prachu ze svého stroje, my takové zbytečnosti necháváme až na doma.
Dále cesta vede dost nezajímavou krajinou přes maďarské vesnice (i ty domky tady vypadají jak o několikset km západněji), po silnicích, které sice kvalitou připomínají mostecký nebo brněnský závodní okruh, ale kde skoro v každé nepřehledné zatáčce jezdí válec a dělníci korigují dopravu (Drum in lucru – cesta ve stavbě). Konečně navečer přijíždíme do středověké Sighişoary.
Parkujeme v podzámčí, slečně platíme pár tisíc, prý nám všechno pohlídá do večera. Ptám se jí po prodejně s filmy, ale je už pozdě. Nakonec odchytla takové dva malé uličníky a vysvětlila jim, co potřebuji.
Ti mě ochotně provedli spletí uliček, které i architekturou připomínají Český Krumlov, až jsme našli otevřený obchod s fotopotřebami. Kupuji to nejlepší, co mají, Kodak Gold, ale jak se ukázalo, ani to nebyla záruka. Takový film tady evidentně dost dlouho leží v teple, než si ho nějaký turista pořídí. Proto i fotky jsou dost vybledlé, ale hlavně, že jsou. Dva uličníci si vynucují fotku, život je mi milý, tak tady je :-) Tatranky přidávám jako dýško.
Stoupáme tedy vzhůru, ale moc štěstí nemáme. Je pozdě, muzeum i věž jsou zavřené, tak pokračujeme dlouhou schodišťovou chodbou ještě výše ke gotickému kostelu a středověké škole s dívčím lyceem. Kostel je ale v rekonstrukci a do lycea jsme se taky nedostali, vracíme se tedy na krátkou procházku historickým centrem. Pozoruji rodný dům hraběte Drákuly, z něhož udělali turistickou atrakci. 
Z okna lycea na mě anglicky volají nějaké dvě dívky, po krátkém rozhovoru ale vítězí hlad a tak jdeme raději hledat nějakou restauraci. Nakonec si dávám pizzu, vcelku se jim povedla. Je to tu první místo, kde se dá vybrat pár pohledu a tak i na poště kupujeme známky.
Z městečka vyjíždíme kus pryč hledat vhodné tábořiště. V plné rychlosti se Ďáblykovi z motocyklu uvolnila baterka a i když jsem se jí vyhnul, byla na padrť.
Odbočujeme ze silnice do mírného kopce posetého poli a hledáme spaní. Ještě jedu po kamenité cestě na průzkum až na vrchol kopce k vysílačce, dost udiveně na mě zírá nějaký občan, který tu na samotě má malý baráček, nakonec volíme kus trávy mezi poli na svahu, kam od rána bude svítit sluníčko.
Den osmý, 3.5. (230km)
Ze spánku mě budí zvuk traktoru. Mžourám ze spacáku a nevěřícně pozoruji historický stroj, kterak jede přímo na mě.
Zprvu zůstávám v klidu a teple, když je ale traktor asi 10 m blízko, v panice vybíhám ze spacáku a pobavený dědula to se smíchem v klidu otáčí zase na další brázdu. Dostal mě! Než jsme se trochu nasnídali a sbalili, stačil zorat celé políčko, pak přivezli pytle semen a dali se do setí. Při odjezdu se ještě zdravíme s několika starými lidmi na koňském povozu, kteří si přivezli nářadí a dali se do ručního obdělávání dalšího políčka. Je tu opravdu těžký chleba.
Jedeme přes Târgu Mureş, kde na pumpě ÖMV tankujeme a hodinu a půl se bezvýsledně snažíme přijít na příčinu náhodného vynechávání mého levého válce. Po opravě už jedu jen na pravý (přitom vše, co jsme udělali, by mělo jen pomoct). Pokračuji tedy asi dvacet kilometrů na plný plyn šedesátkou (po rovině) a mám černé představy o překonávání nějakých hor. Naštěstí nyní cesta vede stále podél řeky Mureş a pak Arieş. Další „Drum in lucru“- zúžení silnice do jednoho pruhu. Využíváme mrštnosti našich motorek a proplétáme se mezi kužely a protijedoucí kolonou. Carcass to na Ďáblykově tandemu asi psychicky neunesl a během jízdy sesedl. Následovalo čekání, než celý úsek stavby přejde pěšky. Poté mi zničehonic začaly pálit oba válce, což byla příjemná změna a tak jsem se trochu nechal unést. Když se zbytek strojů začal ztrácet vzadu, došlo mi, že jsme na výletě a vrátil tempo na normál.
V údolí Arieşu je hezky, na příhodném plácku pácháme další koupání, já to tentokrát beru okrajově, protože na mě něco leze a nerad bych to dorazil. Nad kopci neustále přelétávájí nějaké MiGy a při prorážení zvukové bariéry dělají pořádný rambajz (už jsme trochu odvykli civilizaci). Ďáblykův řetěz už je vytahaný jak staré tepláky a tak se ho snažíme napnout. Nemáme na to ale dobré nářadí a mě se nedaří rozjet Jawu. Dusí se jak v Budapešťi. Zhasínám světla a vše je v pohodě. I několik prodřených kablíků u spínačky napovídá, že v elektrice asi bude vládnout pěkná anarchie. V jedné vesničce je zaparkovaný Roman a jeho majitel ho spravuje.
To je přesně to, co Ďáblyk hledal. Dáváme asi hodinku pauzu na napínání řetězů, během čehož projíždí další neuvěřitelný stroj s osádkou v kožených kuklách a brýlích. Zastavují a seznamujeme se s mladými rumunskými studenty, ona je z Moldovy on má nějaké stipendium do Francie. Obdivujeme pravý nefalšovaný Ural, ruskou napodobeninu BMW. Mohutný boxer o objemu 650 ccm, vzduchový filtr jak u auta, vše v poctivé litině a oceli, přes čtvrt tuny živé váhy. Je pěkně zrekonstruovaný, jen místo sedaček jsou zatím gumicukem chycené molitany, ale cestuje se s tím prý po těchto cestách výborně. Ptáme se po ledové jeskyni u Scărişoary, ale cesta k ní je prý skoro neschůdná i pěšky, takže ji z programu vypouštíme, vyměňujeme si adresy a jedeme podél říčky hledat další nocleh.
Během dnešního dne jsem při jízdě za Ďáblykem měl stále divný nejistý pocit a několikrát jsem nedobrzdil a musel to nouzově poslat někam stranou, abych Carcassovi nenarovnal páteř. Až dodatečně mi došlo, kde je problém: jejich bagáž se uvolnila a klesla tak, že zakrývala SPZ i brzdové světlo. Jelikož železniční přejezdy jsou při rychlosti nad 10 kmh likvidací ráfků, a železnici jsme přejížděli nesčetněkrát, nebylo o horké chvilky při brzdění nouze.
Nakonec jsme našli nádherné místo na spaní, na nevelkém skalním ostrohu nad řekou, obklopeném strmými svahy s pasoucími se ovcemi a s malou dřevěnou boudou u cesty, sloužící jako bar. Bohužel tu nemají pivo a tak si objednáváme pití, které jsme přejmenovali na brutalmix (vodka+ovocný likér v poměru 1:1). Tyfus už to pije několik večerů, my ostatní s tím celkem zápasíme, ale úspěšně. Ještě po tmě dorážíme nějaké konzervy a naposledy uléháme na rumunskou trávu ke spánku.
Den devátý, 4.5. (ca.700 km)
Probouzíme opět do krásného letního dne. Plechovky nacházím úplně vylízané do čista. Asi nás zase někdo navštívil. Ještě píšu několik pohledů a balíme se na cestu. V první vesničce vhazuji pohledy do schránky (za dva týdny byly doručeny po ČR). Po silnici číslo 75 překonáváme poslední průsmyk Vârtop (1160m) a opět v tichosti sjíždíme nekonečné serpentýny do Ştei. V zatáčkách se často objevují obrovské balvany a všude po silnici je rozmazaný trus. Vysvětlení přichází brzy.
Ze sedla sjížděla spousta koňských povozů, snad cikánských, a jejich primitivní systém brzdění byl všeho příčinou. Když vozy přijedou do sedla, vyhodí velikou pneumatiku na laně, zatíží ji velkým balvanem a tak jedou dolů. Tam kámen zanechají a mohou pokračovat. Jen je pro ostatní trochu nepříjemné, když v zatáčce takový balvan spadne a zůstane… Ale s tím se tady prostě musí počítat. Kolikrát zde silnice zkrátka přestane existovat a zkratka je vybagrovaná ve stráni po kamení. Rozhodně se vyplatí dodržovat značky snižující rychlost na 20 kmh. Překročení o 10 se již nemusí vyplatit:-)
Od rána se z horka schylovalo k bouřce a když jsme teď z hor vyjeli, zanechali jsme ji těsně za sebou. Ještě se k černým mrakům na chvíli provokativně vracíme, když v Beiuşi odbočujeme ze silnice 76 vedoucí do Oradey a jedeme k Medvědí jeskyni.
Tam asi hodinu nervózně čekáme na průvodce a pak se již procházíme rozsáhlým komplexem krápníkových jeskyní, kde na zemi je spousta koster medvědů, kteří se zde údajně požrali hlady. Za focení se zde platí nesmyslná suma (přes 100 Kč), takže se držím na konci naší nevelké skupinky a dělám jen pár tajných fotek bez blesku. Medvědí ostatky jsou příliš na očích a tak je nefotím. Jde s námi rumunská rodinka, která má výklad v mateřském jazyku, Tyfus se sice snaží o překlad několika základních informací, ale celkem z výkladu moc nemáme. Jeskynní komplex byl objeven až v 70. letech, kdy se do jeskyně propadl nějaký Rumun. Průvodce poklepáním rozeznívá nějaký krápník (což by se u nás asi neodvážili) a pak už vycházíme ven. Jdu poslední a on ukazuje na můj foťák a něco se mi snaží vysvětlit.
Já trochu zalžu, že jsem nic nefotil, že je tam tma a jeho reakce je nečekaná, táhne mě zpět, opět rozsvěcuje krápníky a ponouká mě, abych si něco vyfotil! Škoda, že medvědi jsou už daleko vzadu. Vracíme se ke strojům a po krátké zastávce u nějakého muzea starých vozidel (vypadá to jako přeplněná kůlna) usedáme v Beiuşi v hospůdce na poslední rumunský dlabanec.
Objednáváme si mici (šišky z mletého masa) a díky dobrosrdečnosti paní hospodské se ani nerozčilujeme, když kuchař pro maso teprve vyjíždí autem. Dáváme si dobré pivko a těšíme se. Mezitím zvyšujeme objednávku (já si dávám nejvíc, nikdo nevěří, že to zvládnu, ale mám takový hlad, že to není problém). Nakonec je dlabanec přivezen, upečen a my se ládujeme energií na dlouhou cestu. Ještě nejsme rozhodnuti, kam až pojedem, jestli přes Maďarsko a Rakousko na Šumavu nebo jestli s Ďáblykem pojedeme přes Slovensko, rozhodneme se až během cesty. Ještě navštěvujeme místní trh, kde kupuju multifunkční šroubovák, pálivé papriky pro dědu, Tyfus si kupuje na památku jeho oblíbené cigarety Carpaţi bez filtru, které jsou tak hrozné, že je i Rumuni s díky odmítali:-)
Jsou už asi 4 h odpoledne a my vyrážíme směrem na Oradeu. Přes Maďarsko jedeme pouze se zastávkami na tankování a občerstvení na pumpách, návštěvu u Istvána zavrhujeme a rozhodujeme o společné cestě do ČR. Nad Slovenskem se na nočním nebi zvedají černé cumulonimby, které nevěstí nic dobrého.
Oblékáme se do nepromoků, ale ještě v poslední obci v Maďarsku v jednu ráno přemlouvám roztlačováním Jawu k provozu. Nakonec se zadařilo a tak vyrážíme. Slovenskem projíždíme skrz silnou bouřku a hustý déšť, na dálnici pak už skoro usínáme za jízdy. České celníky budíme asi v půl čtvrté ráno (jejich nechápavé obličeje vidím dodnes:-) a hned u Břeclavi s Tyfusem vybíráme odpočívadlo, napínáme celty přes motorku a na dvě hodinky uléháme. Ďáblyk se rozhoduje s Carcassem jet v kuse dál až do Prahy.
Den poslední, 5.5. (400km)
„Žiješ? Žiješ?“ – slyším a nechápu a hlavně nedbám-chci spát. Je asi šest ráno a jakýsi moravský děda ze mě strhává celtu a nechápavě pozoruje. „Tož to je dobré, to jsem ještě neviďél, takhle přivázáný mašiny, já myslel, že vás někdo zamordovál!“ hlásil děda veselou moravštinou a podával mi dva čerstvé rohlíky. Ještě se mi něco snažil vysvětlovat, co že tam jako dělá, ale moc jsem ho neposlouchal. Poděkoval jsem, ale nebylo kam ty rohlíky dát, tak jsem je nacpal do bot. „Tož to budeš mít také pěkně navoněné!“ se smíchem odcházel a mě to bylo úplně fuk. Pořád drobně pršelo, ale než znova přidělávat celtu, už jsem se radši začal balit na cestu.
Vrátili jsme si s Tyfusem svoje věci, umístěné vzájemně na motorkách, Jawka se ještě po ránu nechala pořádně roztlačit, pak jsme se na dálnici rozloučili a jeli sami. Já zvolil rychlý přesun po dálnici do K.V. Jawa už jela jak divá, plně naložená, přesto z mírného klesání i 135 kmh!
Jinak jsem s ní ale celou cestu z Rumunska jel stále 90, i do mírných kopců, po Rumunsku jsme samozřejmě jezdili mnohem pomaleji, aby se taky dalo sledovat okolí. Průměrná spotřeba je 4,2 l, což při tom občasném jednom válci je méně než průměr.
Celkově vzato a podtrženo, akci lze prohlásit za úspěšnou, příjemnou a vůbec fajn. Rumunsko je skvělá země na poznávání, pro nás celkem dost exotická a přitom levná (z plánovaných 5000 Kč ještě zbylo, a to jsme se nijak zvlášť neomezovali, většina padla na benzín). Motocykl je taky výborná volba. Nejlepší ovšem je cestovní enduro nebo alespoň Jawa (i když to první je určitě spolehlivější). Se silnicí se tam lze vydat, ale člověk nesmí být cimprlich na tlumiče a hlavně: chce to ocelové bytelné nosiče kufrů – všem se nám ulámaly (mě ne nosiče, akorát mi při položení prasknul kufr).
Rozhodně jsme zde nebyli naposledy, je toho ještě spousta, co jsme nestihli. Například hrady. Ty v Maramureši, Bukovině ani Moldávii nejsou, ale dole v Sedmihradsku (jak už název napovídá) jich jsou stovky.
Tak snad příště!!! Chcete se přidat?