Když jaro nakoukne pod pokličku zimě.

8. ledna 2005 - datum tak zimní, že už nemůže bejt zimnější, člověku naskakuje husí kůže a kromě lyžařů a Yettíků snad nikoho netěší. Normálně. Ale doba je nenormální a tak tuhle sobotu lid motorkářský nemusel závidět medvědům jejich hibernační schopnost. Naopak, poté, co v půlce týdne ČHMÚ potvrdil na sobotu příliv teplého vzduchu od jihozápadu, okamžitě jsem zalarmoval pojišťovnu, ať mi sdělí nedoplatek za povinné ručení a přes net ihned přesunul dotčenou sumičku, aby do pátku dorazila na účet podvodnišťovny - to kdyby náhodou něco, tak aby nic.

V pátek nezbývalo, než vpustit do garáže krapet denního světla a něžně probudit zimujícího dřímajícího Alpíka. Přeměřil jsem mu puls - ca. 12 Voltů. Protože jsem mu z úsporných důvodů v létě pořídil baterku s krapet nižší kapacitou než doporučuje okřídlený stvořitel, rozhodl jsem se pro jistotu použít defibrilátor. +,-, kontakt! Sobota ráno nezklamala. V duchu děkuju sluncím v duši a Eumetsatům za jejich věštecké schopnosti. Nebe vymetené, modro kam se jeden podívá a ještě k tomu vítr odfoukl veškerý opar. Ideální počasí pro motorkáře, fotografy a milovníky hor! Teploměr ukazuje už v 11h dopoledne 22°C (no jo, svítí na něj, ve stínu se to sotva šplhá k 5°C, ale nebuďme škarohlídi, prostě je teplo!). Jelikož jsem si řekl, že když už projížďka, tak pořádná - dobyju nejvyšší vrchol Krušných hor - Klínovec, házím na sebe Moirové tílko, tričko, ledviňák, další tričko, fleecovku, šátek, páteřák, zimní vložku s bundou, dvoje ponožky, šusťáky, džíny a motogatě, vše pořádně utěsnit, zapnout, utáhnout, hotovo!

No, už po cestě ze schodů jsem se začal potit, to bylo znamení, že jsem se dobře oblíkl. Dosavadní zkušenost mi radila, že když je při vyjetí do chladného počasí člověku horko, stejně tak za půl hoďky prochladne. Dnešek mě poučí o další věci, že toto platí pro cestování 100 kmh po silnici, nikoliv pro offroad. Tam se člověk zapotí víc, než by čekal. No, každá zkušenost se počítá. Skutečně se to těžko odhaduje, jak bude po několika hodinách ježdění uprostřed zimy v tak nehostinném prostředí, jaké v okolí Neklidu vždy panuje, ať už je v údolí třeba jaro. Tentokrát bylo naštěstí pěkně skutečně všude.

Otevírám garáž, Alpík už je taky celý natěšený, odpojuju ho z přístojů, přeměřuju a…žije! Koluje mu v drátech skoro 14 V a hromada adrenalinu, stejně jako mě. Do kufru hážu foťák pečlivě zabalený v karimatce (očekávám i nějaké ty pády) a lano pro vytažení ze závějí. Zbývalo jen promazat vše co se trochu hýbe, ze zvyku zašplouchat poloplnou nádrží (nemůžu si zvyknout na palivoměr:-), sytič a stisknout magické tlačítko. Pár vteřin kuckání než se vyžene usazená voda z plovákovky jako z plic prcka po narození a už slyším známý zdravý basový bublání. Pořádně prohřát, zkontrolovat osvětlení (vida, zadní brzdový spínač se neprobudil! Nevadí, přední funguje) a hurááá do sedla!

Ještě nikdy jsem totiž pořádně nepojezdil na sněhu, a tak zánovní enduro pneu (Contík TKC 80+Mitaska E09) a dnešní slunné počasí jsou ideální kombinací pro nové zážitky! Vyrážím pomalu na pumpu dofouknout gumy – skutečně to trochu plave. Při správném tlaku už nic nebrání dát koním pít – na výpadovce z KV na Ostrov je ve stoupání v mžiku na budíku 120. No, tak takhle ne, to není nejlepší způsob jak si obnovit návyky. Zajímavý ale je, že i v takový rychlosti je mi pořád vedro. Na prvním sjezdu mizím a nořím se skrz Sadov na lesní cestu mezi chaty. Na rybníku je pořád led, v loužích taky. Ne všude to s tím teplem asi bude tak horký. To jsem v ca. 450m n.m., přemítám, co mě čeká o 800 výš?

Motám se po různých polňačkách a užívám si ten skvělý pocit objevování nových cest, odhadu směru, vzdálenosti, sklonu (co bude za tutím kopcem?… bacha rygol…vyjedu v Hájku nebo na Velasu? Měl bych to točit víc na sever… hele mez – víc plynu, těžiště dozadu, dopředu, skok, parááda!…, Nevyndám mapu? … plyn, řízený smyk, teď do stupaček a hurá nahoru… nechce se mi jí vyndavat, kompas ještě nemám, s GPS už by to nebyla taková sranda. Ať jsem kde jsem, je tu hezky, směr znám… brzda! Pěkně sluncem zalitý šípky a za nima – panoráma sjezdovek na Neklidu a Klínovec, vše v zářivé bílé, to se musí vyfotit! atd…), prostě super pocit, kdy i 5km za rodným městem jsou místa, která člověk objevuje prvně. To se při ježdění na silnicích nestane. Ale mimo ně se nabízí taková spousta kombinací, že i vyjížďka 20km za město nabídne zábavu na celé odpoledne. Prostě miluju enduro! Říká se, že polítání v malým letadýlku je pravá svoboda, ale ve své podstatě je i tam člověk sešněrován desítkami předpisů a omezení, takže jedině enduro je ta pravá „Totální svoboda“ pohybu. A pokud je to v sedle dobře obutého Transalpíka, je to svoboda „par excelance“! Vyblbnout se na bahnité motokrosové trati? Ale jistě! Vyrazit pár set km na výlet? No prosím! S takovouhle holkou pro všechno nejsou žádné limity, ani není třeba kouzelného sluchátka!

Ženu si to podmáčenou polňačkou asi 50kmh, bořím se po ráfky do bahnité trávy, celé se to vlní, ale drží směr, říkám si, že na sněhu to asi nebude o nic horší. Kolem lidí jedu krokem, nemám chuť zkazit jim sobotní procházku, potkávám malou holku na koni takže zase zvolnit tempo a nahoru do sluncem prozářených břízek. Neodolám a dělám pár fotek, pokračuju mírně do vršku a tady jsou ty červené šípky. Fotím teda panoráma zasněžených hor, kolem se prožene borec na ostrém endurku. Stará silnice mě pak přivádí do Ostrova, času ubývá, ženu to teda po hlavní do Jáchymova. Docela mám obavy pokračovat po frekventované silnici na Božák a setkat se tam se sněhem v nejhustší dopravě, takže odočuju stále stinným mrazivým údolím k sedačkové lanovce pod Klínovec s úmyslem natrénovat tady jízdu ve sněhu.

Kolem silnice už se tvoří závěje, ale povrch je stále suchý. Postupně vlhne, radši zpomaluju na skoro volnoběžnou jedničku, nohou zkouším povrch a podle očekávání se dřív než do sněhu dostávám do prudké zatáčky u potoka pokryté úplně hladkým a tenkým ledem. Asi dvě minuty mi trvá než se otočím, kloužou mi nohy i gumy, ale kupodivu se v pořádku vracím. Horší už to být nemůže, skrz Jáchymov tedy 60 kmh na pětku (kdo zná to stoupání, pochopí, že Transalpu skutečně v žádném kopci nechybí dech-Jawka tady jela vždy max. na dvojku) a přes Abertamskou křižovatku stále dál na Božák. Silnice je tu suchá, je mi příjemně teplo, okolo už jsou metrové závěje, prostě bomba pocit! Všude spousta pěkných krajinek, ale nezdržuju se teď s focením, jedu dobýt vrchol! Míjím lyžařský areál Neklid, kde jako vždy fičí brutální vichr, jedu skoro v takovém náklonu, jako když je mašina postavená na bočním stojánku. Odbočka na Klínovec konečně přináší něco zajímavého – suchý asfalt už je jen ve dvou 20cm kolejích a všude jinde bílo. Radši opouštím koleje a pokračuju po bohužel ne moc pěkném sněhu, do kterého by se mohly gumy pěkně kousnout, ale do tvrda uježděné zledovatělé vrstvě. Bublám si to krokem, občas s nohou na zemi, ale k mému překvapení to pořád drží. Těším se na závěrečné stoupání, ale ouha – blikající majáky a dopravní chaos – policajti otáčí veškerou dopravu, jedu se podívat blíž a koukám, že poslední kilometr je pokrytý tlustou vrstvou ledu bez posypu. Hřeby nemám, takže pod plynem otáčím 200kg a s dlouhým gejzírem sněhové tříště mizím zpátky na Božák. Začíná mě to fakt bavit. Až teď mi dochází ty tázavé pohledy ostatních motoristů, lyžařů, policajtů – vlastně jsem tu žádnou další mašinu neviděl, připadám si jako černoch na severním pólu:-)

Odbočuju na Neklid přes zasněžené parkoviště a koketuju s myšlenkou dojet odtud na Boží dar podél mírné sjezdovky. Sníh je ale hodně mokrý a asi ho nebude zrovna málo, takže by to nedopadlo dobře, přece jen nemám Snow-hawk (bohužel). Vracím se teda regulérně po silnici, ale nedá mi to a z Božáku odbočuju aspoň kus směrem na Myslivnu a Rýžovny. Tady je aspoň 10-20cm zasněženo, auta už tu nejezdí, jen všude kolem běžkaři. Dělám posledních pár záběrů než slunce zakryje nastupující fronta, propadám se po pás do sněhu (hm, to je divný, když tudy někde dole teče potok, jak pobaveně upozorňuje jedna paní, ale boty drží v suchu:-)

Vezu se pak směrem na Abertamy, jakože už v poklidu domů. Když jsem se ale přiblížil k odbočce na Plešivec, bylo v mžiku rozhodnuto pro náhradní cíl a už to valím nahoru. Zanedlouho přišel i sníh, stále víc uježděný s lesklým povrchem, ale sem tam posypaný štěrkem. Ze sněhu se postupně vyklubala hrbolatá ledovka. Zastavuji a zkouším povrch. Chodit se po tom dá a je zapotřebí zjistit limity, takže pokračuju. Teplota byla asi ještě těsně nad nulou a tak se zdálo, že gumy se sice neznatelně, ale přeci jen nějaký ten milimetr zakusujou a tlačí mě do solidního kopce. Na chvíli mě polilo horko při myšlence, jak tuto budu potom sjíždět dolů? Ale adrenalin z výjezdu ty obavy přehlušil. Plešivec je dobyt! Krásné panoráma – Doupovské hory na jihovýchodě, Karlovy Vary v dálce na jihu, Vlčinec na jihozápadě a… dofocený film ve foťáku. Nu což, aspoň si to vreju do paměti.

Sjezd dolů byl ve znamení ticha. Vypnul jsem motor, protože i volnoběžná jednička byla příliš rychlá, bylo třeba jet krokem. I běžkaři nesli lyže na ramenou a klopýtali po svejch, pár vtipálků požádalo o svezení. Jako bych neměl sám se sebou co dělat. K mému vlastnímu údivu se celé sněžné dobrodružství odehrálo bez pádu, což se ale mohlo snadno brzy změnit. Při klesání z Perninku do Merklína při ca. 70 kmh po suché silnici mě najednou pámbu seslal policajty v protisměru, kteří jak mě zmerčili tak pustili majáky a začali mávat. A že prej kousek dál je led, že si tam před chvílí nějaká ženská rozbila hubu na kole, tak ať jedu opatrně. A tak mě zachránili – tímto jim děkuju – jel jsem pak zas krokem, čas od času nohou po zemi a fakt, v jednom místě na pár metrech neviditelná tenká vrstva ledu. Přejel jsem to úplně rovně a tudíž bezpečně, ale představivost mi jela naplno až mi z toho bylo nevolno. Fuj! Kdepak, nikdy se nenechat ukolíbat, za každou zatáčkou může něco bejt, když ne led, nebo olej, tak třeba plazící se traktor. A dokaď není člověk doma, neměl by nic zakřiknout. Takže zase oči na šťopky a hurá domů. V Podlesí je takový malý kaolinový důl a hele – otevřená závora! No to se musí zneužít! Zhasnout světla, do stupaček a křížem krážem, dobře se tu gumy kousaly, jen co je pravda, na jedničku i ve slušným náklonu to místo smyku zvedalo přední kolo, bombašpica adrenalin na ukončenou. U výjezdu si na mě sice počkal nějakej strejc v maskáčích US Army a co že tady jako dělám. Nechal jsem ho v pozici důležitého a v klidu omluvně vysvětlil, že jedu kolem a jen jsem si tu dal jedno kolečko. „Hm, a víte, že tu nemáte co dělat?“ „Vím.“ No a to bylo všechno:-)

Ještě na pumpu k wapce, očistec za dvě pětky, bahno a sníh byly všude, ale Alpík už se zase leskne. Doma ještě hadrem dočistit, promazat, pohladit a dobrou noc. Tahle demoverze jara se mi hodně líbila, takže ať už ten nahoře konečně vydá plnou verzi 2005, to bude teprve nášup!

Celkem jsem byl pryč asi 5 hodin, za což by se trochu střelenou jízdou dalo dostat i k Jadranu, přesto jsem najel jen něco málo přes 100 km. Holt endurování v kombinaci s focením a kocháním se je z trochu jiného soudku. A že z něj náramně chutná! ..."Zase jste se kochal, pane doktore?" :-)

		text a foto © 2005 Aleš Böhm
Chceš-li mě zkritizovat nebo povzbudit --> Napiš tu pár řádek do návštěvní knihy!
Některé první reakce: (necenzurováno:-) Luďa: Tyvole taxem cet to tvy jaro-demo 05 a to je husty, sem si naslintal do klavesnice! Kamarade to musela bejt idylka. At uz je ta zkurvena zima pryc! Colonel TA Terezka: Alesi prijemny cteni i koukani, dobre napsanej clanek. Myslim, ze by po nem klidne sahla i redakce nejakeho motoperiodika, Motoraj by myslim nepohrdnul....Jen tak dal. Sim: No vono... ja uz ALovo clanky takhle nekdy nekde cet ;) ... btw pokud se pamatuju tak jeho alpskou reportaz (nebo odkud to bylo) na serveru mototuristika jeden cas prekonal z hlediska ctenosti jenom igor ;) Low: peknyyyy mooooc pekny