Na dřevěném jakubovském mostě přes Ohři máme sraz s Martinem, abysme si vzájemně zhodnotili mašiny (Yamaha XT a Transalp 650) a pokecali o výbavě a zkušenostech z cest. Slovo dalo slovo a po chvíli bylo jasné, že máme stejnou krevní skupinu - cestou necestou objevovat svět. A jelikož kilometr odsud začíná bohem zapomenutá a přes půl století vysídlená krajina o rozloze 20x25 km, bylo rozhodnuto.
Doupovské hory byly i přes svoji nízkou úrodnost a nehostinnost (nadmořská výška se pohybuje od 400 do 900 m) celkem hustě osídleny, na každých doslova pár kilometrech se rozkládaly menší či větší vesničky i městečka a to mnoho set let před založením Karlových Varů. Dodnes jsou kolem často patrné zbytky osídlení, a když se člověk pozorně zadívá, najde části kamenných zdí zarostlých v kopřivách a stromech, nebo zbytky mlýna u potoka... Víc toho ale skoro nezbývá, protože půlstoletí vojenských ostrých cvičení spolu se zubem času zde nenechalo "kámen na kameni".
A tak na návštěvníka dýchá dávný ruch zemědělských usedlostí, poplužních dvorů a věčného putování do okresních městeček na trh nebo do školy již jen ve fantazii, která ale při alespoň částečných znalostech historie vesnic a některých starých fotografií z daných lokalit dokáže být velmi živá. Také proto nebudu v popise uvádět stále přídomek "bývalý", protože to jsou dnes prakticky všechny lokality, ale v mapě názvy zůstaly, takže je to dobré alespoň pro lepší orientaci.
Z Jakubova tedy začínáme stoupat na východ po dlážděné silnici, po které se z místního nádraží přesouvá vojenská technika. Stoupání je táhlé a skoro nekonečné. Poblíž Tocova, který je jako jedna z mála bývalých vsí stále označen dopravní značkou, se konečně silnička začíná měnit v lesní cestu plnou houpáků a výmolů, drobných potůčků přes cestu, takže výjezd začíná být zajímavější. Jdu do stupaček a vychutnávám si zátah mocného véčka.
V levé zatáčce poblíž Strážného vrchu zastavujeme v 700 m a kocháme se prvním výhledem, tentokrát na západ s dominantou Ostrova. Zastávky jsou nutné i proto, že to tu moc neznáme (já vůbec) a tak jen podle roztrhané mapy a kompasu přidělaného nad budíkama odhaduju současnou polohu a vymýšlíme další cestu. Je tady spousta křižovatek včetně cest od tanků, které jsou v místě přejezdu "hlavní" cesty vyznačené betonovými jehlany, cesty vedou také na většinu vrcholů, které jsou často odlesněné, možná i ze strategického hlediska. Zkusíme tedy dobýt rovnou nejvyšší vrchol Hradiště. Pokud ho najdeme a trefíme na nějakou vhodnou cestu nebo sjízdný svah.
Třídomí projíždíme rovně a začínají se nám otvírat výhledy na jih a jihovýchod. Prostor se zdá být nekonečný. Hluboká údolí a strmé svahy naproti umocňují pocit rozlehlosti. Po pravé straně se rýsuje holý Kozlovský kopec s malým bunkrem a zákopy na vrcholu. Sledujeme z něj údolí Libockého potoku. Celé okolí Žďáru je veliká střelnice. 3 km na východ je vidět hlavní štábní bunkr s věží. Přemýšlíme, kolik dalekohledů a zaměřovačů nás má na mušce... Sjíždíme kolmo na vrstevnice prozkoumat ty záhadné značky v mapě připomínající stonožky. Evidentně se jedná o nějaký násep ale co ta čára v něm? Po chvíli je jasno. Jedná se o koleje na nichž se na podvozku pohybují makety tanků a jiných cílů. Martin ještě z křoví vyprošťuje padáček světlice.
Napojujeme se na pěknou asfaltku a pokračujeme do Doupova. Cesta vede opravdu sevřeným údolím s 250m vysokými svahy, v nichž je vidět nějaká cesta. Tip pro příště. Po pravé straně silnice je dobře tušit násep bývalé železnice, která vedla z Kadaně až do Doupova. Vlevo u potoka míjíme zbytky mlýnu. Poblíž hlavní křižovatky v městečku marně hledáme bývalý kostel a pokračujeme na JV hledat nějakou cestu k Hradišti. Příště to zkusíme Pustým potokem přes Prachomety, to bude asi fajn výjezd. Ale ani naše varianta nebude nudná.
Míjíme pomník před 20 lety tragicky zahynulého majora a po 2 km bereme odbočku doprava na vrchol Za Pajerem. Žádný jeep tady není a tak pokračujeme mírně nahoru k Prachometům. Zde se cesta vytrácí až jedeme přímo přes pořádné drny trávy, místy nepříjemně podmáčené. I při jízdě ve stoje má člověk co dělat ustát stroj, často nezbývá než při zařazené dvojce pořádně otočit plynem, aby ho to vytáhlo ze šlamastyky. Jsme poblíž pramenu Řednického potoka, ale Hradiště nikde. Podle směru a vzdálenosti by to měl být buď kopec vlevo (Hřeblo) nebo vpravo (Tmavý vrch), ale ten kopec úplně vpravo se zdá být ještě vyšší? (Pustý Zámek) Cesta k němu ale není vidět a velká sněhová pole dobře metr hluboká nedávají moc šancí jezdit dál křížem krážem. Vybíráme tedy brutální stoupání hliněnou cestou na jih. Občas to začíná hrabat, hlavně nepolevit! Tahám to stále na dvojku, rychlost pomáhá překonat měkká místa, ale při křižování z koleje do koleje se nedaří a stojím. Nevěřím tomu, že bych se odtud mohl rozjet, Mitas E-09 je sice super, ale přeci jen z 12mm vzorku zbývají tak 3-4... Spojku do záběru, abych mohl pustit zadní brzdu, vybalancovat, odlehčit sedlo a... hurá! Povedlo se. Hlavně to nepřehnat s akcelerací. Po chvíli se přehupujeme přes římsu a hele - Hradiště je přímo před náma! Nebylo ze spodu vidět. Cesty tam nějaké jsou, takže vzhůru!
S motorkama vyjíždíme kolem záhrabů kde by se dobře dalo přenocovat, oheň bude skrytý a nebude svítit do okolí. Po pár metrech jsme na vrcholu. Super pocit, svítíčko sluní, na severu se rýsuje Klínovec a Krušné hory a divočina všude vůkol. Od Varů se na SV hrne slušný tmavý "cébák" (CB=cumulonimbus=bouřkový mrak), ze kterého naštěstí chytáme jen pár kapek. Ale je slyšet hřmění, takže se radši stahujeme dolů, přeci jen bouřku v horách na severu Řecka nikdy nezapomenu, člověk sedí na pojízdném hromosvodu na hřebenu pohoří (což ve tmě nebylo vidět, dokud se neblýskalo všude kolem) a v nejbližších 20 minutách není kam ujet... nic moc.
Čas se nachýlil a tak zbývá opatrně sjet blátivou tankovou cestou z Hradiště na silnici vedoucí ke střelnici Březina. Odtud pokračujeme kolem malebné skály nad sněhem přes Javorovou na Bražec, Žalmanov a Andělskou Horu.
Na poprvé to bylo pěkné seznámení s touto tajemnou krajinou s přetrženými kulturními tradicemi a ve finále zcela vyhlazenou. Člověk si uvědomuje, jak jsou všechny vymoženosti naší civilizace pomíjivé a po celkem krátké době jedné generace mohou zmizet v nenávratnu...
Tento odpolední Výlet se dal pojmout i jako oživení návyků jízdy v terénu, které se po zimě musí zase dobře natrénovat. Pro jistotu ale mám vždy pod sedlem lano a popruhy s ráčnou, přece jen dva metráky jsou dva metráky:-)
A jak už to tak bývá, když se vydaří počasí a cesta je zajímavá, foťák zůstane doma. Tak snad příště, však je tu toho ještě spousta co objevovat!
duben 2006, AL