Po úspěšné motoexpedici v rumunských Karpatech to na léto chtělo nějaké moře. Při rozhodování o cílové zemi další akce to nakonec pro (nejen) finanční dostupnost vyhrálo Chorvatsko. Za několik večerů byla cesta naplánovaná a tak stačilo rozhodit sítě po síti a ulovit nějaké další dobrodruhy. Teprve v den odjezdu se složení výpravy ustálilo na pěti jezdcích sedlající různé typy třiapůlek. A tak podle vzoru Čecha Karla Němce bylo možno zavelet:
„Tropická výpravo ve složení:
Jawa 350-632 Californian Oilmaster, r.v. 1971 – Roman Šidák, Mladá Boleslav
Jawa 350-638 r.v. 1986 – Martin Marcián, Prostějov
Jawa 350-639 r.v. 1991, verze pro Anglii – Míra Dvořáček, Třebíč
Jawa 350-639 r.v. 1991 – Topi, Pardubice
Jawa 350-640 r.v. 1996 – Aleš Böhm, (moje maličkost z Karlových Varů)
směr jih - vpřed!!!“
Den první, 2.8., čtvrtek
Večer se všichni po vlastní ose přemisťujeme do Českých Budějovic, kde je naplánovaný sraz. Z Písku už to ženu stále 110, abych se tam dostal na devátou. Cestou potkávám jednostrannou uzavírku silnice kvůli rekonstrukci, ale červená na semaforu je přeci jen informativní, večer se už nepracuje a vůbec - Jafka je úzká, takže vesele projíždím dál. Přímo v Budějkách trochu bloudím a před náměstím se ještě vykrucuju městským strážníkům, že jsem do pěší zóny vjel omylem. Radši už odteď budu jezdit předpisově:-) Projíždím celé náměstí a nikde nikdo, zastavuju abych lépe viděl až náhodný kolemjdoucí na mě gestikuluje, abych se podíval před sebe. A vskutku – ani ne 15 metrů ode mě už čekají Moraváci i s Boleslaví – pod lampou je největší tma:-).
Vesele se vítáme a seznamujeme, všichni jsme nabalený jako na správnou expedici, vzájemně si okukujeme stroje a čekání na Topiho si zkracujeme živou debatou o všem, co nás čeká a nemine. Asi jsme tu celkem exoti, během chvíle se s náma do řeči dává jedna slečna, která stále prosí o sve(z/d)ení, ale nikomu se nechce sundavat nabalenou bagáž, až se nakonec objevuje bloudící motorkář z Německa, tak mu slečnu posíláme na tandem a je klídek. Na sraz na náměstí, zveřejněný na internetu, se přišli podívat také fandové a fanynky naší cesty (slovy dva:) Dále chvíli debatíme se skupinkou německých důchodců, vlastnících doma staré mašiny BMW a znalecky okukujících naše hybostroje. Také projíždí jedno nové Bávo s polskými motorkáři, dáváme krátkou řeč, jedou někam do Rakouska na závody v beech volejbale. V půl desáté přichází SMS od Topiho: „Jedu zkratkou a trochu bloudim. Zbyva mi 601km a jedu dal!“ . Měli jsme o zábavu postaráno, dohadovali jsme se, jestli je to z Pardubic kratší přes Žilinu nebo Vídeň, nebo co že to mělo znamenat.
Teprve v deset hodin se objevivší Topi vysvětluje, že to mělo být „60 km“, takže je výprava kompletní. Chvíli předtím jsme ještě pozorovali nějakou holku, jak se motá kolem motorek a stále je okukuje. Když se sehnula k motoru Mírova stroje, ten to psychicky neunesl a rázným krokem se za ní vydal. Ta potvora se dala na zběsilý úprk, což Míra neopakoval a tak jak se za chvíli ukázalo, přišel o rukavice. Není to dobrý začátek akce, ale naštěstí jsme všichni měli rukavky dvoje (Alpy + moře), tak se to dalo oželet.
Z Budějic jsme vyrazili směrem na D.Dvořiště, hledajíce místo pro spaní. Naštěstí cestou potkáváme kiosek s teplým občerstvením a i když nás původně chtěli poslat pryč, že už je zavřeno, tak nakonec vnadnou slečnu párkařku přemlouváme a cpeme do sebe, co ještě zbylo. Při odjezdu mě trochu zazlobila před nedávnem narychlo v poli předělaná spínačka z Bosche na Mosquiťáckou – musím ji ráno vylepšit. Nakonec nedaleko od hranic nacházíme vhodnou odbočku do lesa a tak potmě vybíráme plácek na spaní. Všichni zůstáváme pod širákem, jen Topi asi rád staví stan, tak neváhá i teď. Noc je teplá a tak všichni přemýšlíme, co nás asi čeká v následujících dnech dále na jihu.
Den druhý, 3.8., pátek
Ráno je o zábavu zase postaráno – zjišťujeme, že skutečně jedeme po E55, protože celý ten lesík je plný jetých gum (Barumky to nebyly:) Právě na jedné z nich si Topi postavil stan, čímž se stává terčem různých fórků a během čehož se snažím o lepší uchycení kontaktů ve spínací skříňce. Konečně máme všichni sbaleno a tak vyrážíme na posledních pár českých kilometrů. V Dolním Dvořišti zajíždíme k obchodu pro chleba, pár jablek apod. O kousek dál bereme plnou nádrž a hurá za hranice!
Rakušák si asi myslel svoje, když mi vrátil pas, já otočil klíčkem a – nic. Ani ťuk. Tlačím mašinu pár metrů dál do Rakouska, ale k moři to asi nedotlačim (ještě pořád nebylo vidět), tak se chystám otevřít spínačku. Kontakty jsem tam asi hodně odbyl, protože opravu jsem teď provedl jen tím, že jsem se jich dotknul. Jak to nepříjemně vypadalo, tak už se to celou cestu nezopakovalo. Můžeme valit dál!
Na vrch tankvaku místo mapy putuje itinerář, podle kterého projíždíme co možná nejkratší trasou, ale taky co možná nejmenšíma a nejzapadlejšíma silničkama celé Rakousko. V údolí řeky Enns je před vjezdem na most celkem dobré místečko, tak dáváme pauzu na oběd. Na řece je spousta vodních elektráren, to se jim to pak píšou protestní cedule proti Temelínu, kterých jsme za hranicema míjeli spousty. V Altenmarktu (460m) odbočujeme na St. Gallen a stoupáme první větší trhák (20%), naštěstí má jen asi 2 km. Víc než motory jsme se ale přehřáli my
a tak na chvíli stavíme, sundaváme bundy a pokračujeme táhlým 9% stoupáním na první sedlo Buchauer Sattel (zatím jen 850 m). Krátký sešup do Admontu a tam za kostelem rovně nahoru pokračujeme přes Paradies 7 km stále ve 20% náklonu.
Občas musíme všichni řadit za jedna a jako tanky se plazíme vzhůru (něco přes 1000m). Chladíme se čistou vodou z potůčku a bez motorů sjíždíme serpentýnkami na Trieben. Přejíždíme dálnici, vlevo je vidět malé letiště.
Cestou potkáváme spousty motorkářů všech značek a kubatur
(i když Jawu jsme za celou cestu viděli jen 2x :), všichni se nadšeně zdravíme, protože jsme všichni naladěný na stejnou notu, všichni to klopíme báječnýma silničkama a kocháme se alpskou krásou.
Za Triebenem brzy zase řadíme jedničku a 9 km bojujeme s 21, pak 16% krpálem na Hohentauern (1265m). Alespoň má člověk čas kochat nádherou alpských štítů, kterých je všude okolo hromada. Než jsme dojeli nahoru, Martin zjišťuje, že nemá spacák. Pochybuju, že by se našel a tak navštěvujeme bodrého dědu, který odpočívá před svým domem kousek od nás a zjišťujeme, kde by se dal sehnat nový. Dá hodně práce porozumět jeho údivu – alpskou němčinou se ptá, proč spacák, že se dá spát v seníku nebo pod stromem a tak. Martinovi se to asi moc nezdá a vzpomíná na místo, kde naposledy vyndaval z gumicuků bundu. Vracím se s ním 15 km, ostatní zatím vaří véču.
Sjezd je pořádně prudký a i když jedem oba bez motorů, Martin to se svoji rakeťáckou kapotáží bere s uchem na zemi a ve snaze najít spacák dřív, než někdo jiný, mizí hluboko v údolí. Projíždíme Trieben a z něj stoupáme občas 2 m úzkou silničkou mezi domy, přes dřevěné můstky směrem na Admont. Po spacáku už není ani památky, takže se vracíme do Triebenu.
Na několika místech se vyptáváme po možnosti koupit nový, ale zase bez úspěchu. Získáváme dojem, že Rakušáci ani neví, co to vlastně takovej spacák je a k čemu se to hodí:)
Dáváme si ještě jednou dávení motorů zvané Hohentauern a nahoře baštíme připravenou polívku. Dále se vezeme pohodovou horskou krajinkou přes St.Johann až na St.Oswald. Tady trochu kufruju, vesnička leží kousek vlevo od silnice, cesta ale vede dál rovně. Tahle malá zajížďka nám aspoň posloužila k doplnění zásob vody a nedaleko za vsí sledujeme závody obřích RC modelů větroňů, kterak kousek nad našima hlavama vybírají smělé lopasy a výkruty – paráda!
Zkratkou na St. Georgen se dostáváme do údolí řeky Mur, kde po chvíli hledání u nějakého Bikers Baru najíždíme odbočku k řece, která brzy přechází v první jemnou terénní vložku. Svižně přejíždíme pole a zašití u lesíka rozbíjíme tábor. Jsou tady mraky komárů, tak pácháme rychlou hygienu v řece, stavíme stany a Martin inkasuje nějaký ten hadr navíc, aby to do rána přežil a my všichni ze stejného důvodu inkasujeme pár plechovek od Míry.
Den třetí, 4.8., sobota
U řeky už nikdy spát nebudem, přestože nepršelo, jsou všechny stany mokrý zvenku i uvnitř. Sušíme je na sluníčku, snídačka, balení (já 2x – nejdřív stan Mírovi, poté, co mi děkuje, zjišťuju, že můj leží vedle – máme stejný typ:)
Při odjezdu ještě testuju zadní skorodrapák a vyhazuju pár kubíků hlíny. Motor ale ještě nebyl moc prohřátý, takže při pohledu dozadu to vypadalo, že jsem sám někde u rybníka Brčálníka. Valíme dál na Neumarkt, Friesach do Klagenfurtu. Tam parkujeme v centru a jdeme kupovat spacák. Hledáním jediného obchodu, který nám všichni doporučují, procházíme skoro celé město. Konečně se před námi objevuje obrovský Sporthaus Kastner+Öhler, rozdělený dokonce do dvou budov. V oddělení spacáků jich je požehnaně. Po delší chvíli má Martin konečně vybráno a tak se za 80 říšských marek vykupuje z nepřízně osudu.
Topiho nacházíme u motorek na sluníčku těsně před bodem varu, ale měl před dlouhou cestou Španělskem, tak to vzal v pohodě jako trénink. Bundy zase putují pod gumicuky a vyrážíme na poslední rakouský průsmyk – Loiblpass. Silnice je tu vybudovaná fantasticky, serpentýny jsou občas ve vzduchu jako most v převisu nad nižším úsekem silnice. V jedné hodně prudké vracečce musím rychle podřadit za jedna, ale náklon je pořádný a motorka naložená, takže výsledkem je nechtěná asi desetimetrová jízda po zadním kole.
Kupodivu jsem celkem včas přivřel plyn a vše dobře dopadlo, aniž bych si vystoupil:-). Stoupáme výš, ale bohužel odbočku na vrchol průsmyku (1368m) jsme asi minuli, protože o 300 m níže nám v cestě stojí rakouská celnice a hned za ní vjíždíme do Loibltunnelu, kde je to jako v lednici. Na druhé straně je hned celnice slovinská. Podle mapy tam nahoře stejně asi překročit hranice nejde, takže se nic neděje. Hned na celnici dostáváme od jedné slovinské blondýnky chlazenou minerálku (asi nějaká akce, ale potěší:) Stavíme motorky ke směnárně a až po zaparkování si všímám, že „jeden kůň je tady navíc“.
Černá Jawa 350/640 v mírně street úpravě tu není sama a tak se seznamujeme s Jarkem a Naďou z Ostravy. Jeli prý 33h non-stop až sem, veškerou bagáž převáží Naďa v krosně na zádech. Sjíždíme společně kolem dlouhé kolony k první benzínce, kde je litr za 170 tolarů, což je asi 30 Kč, paráda! Z D.Dvořiště jsme sem všichni těch 384 km dojeli, protože co se spálí při výjezdu navíc, to se víc než vyrovná při tichém sjezdu dolů. Ještě zdravíme polské motorkáře, s nimiž jsme včera kecali na náměstí v Budějkách.
Dále pokračujeme na Ljubljanu, v mé staré mapě ještě dálnice není, v realitě se na ní dostáváme celkem plynule a nevíme kudy po staré cestě (asi ji právě předělali na tu dálnici). Jedeme v řadě za sebou, ale po nějaké chvíli předjíždí Martin, že za náma chybí Topi s Mírou. Gestikulaci jsem pochopil tak, že ti dva sjeli z dálničního sjezdu, který jsme právě minuli, a protože nechci stavět na dálnici, sjíždíme hned na dalším. Po sjetí zjišťujeme, že vlastně nikdo neví, co s nima je, takže se vracíme na dálnici a asi čtvrt hodiny čekáme na krajnici.
Vymýšlíme různé varianty dalšího pokračování. Mobily ztracených jsou vypnuté, tak se vracím zjistit, co a jak. Nejprve jedu asi 100 m v protisměru po trávě a modlím se, abych nepotkal žádné policajty. Zadařilo se, a tak se na prvním výjezdu dostávám do opačného směru dálnice a jedu asi 10 km, kde mě brzdí kolona. Několik minut trvá, než ji celou předjíždím po krajním pásu. Potom se dálnice mění na protisměrku, proto se rychle otáčím a vracím. Cestou nevidím žádné Jawy, až ty naše. Jen co slezu a zahlásím, že „nenašli“, přivalí našlapané Bávo v policejních barvách. Nedobrzdil to u nás a protože jsme k němu nikdo nešli, namáhavě s mašinou couval až k nám, během čehož jsem rychle rekapituloval, co jsem to spáchal za přestupky. Policajt naštěstí vztekle huláká na všechny, co to má znamenat, parkování na dálnici, a tak se kvapně vymlouváme na „slight technical problem“. Jen co se nechal ujistit, že už můžeme rychle zmizet vlastní silou, kopnul tam za 1 a vystřelil od nás brutální akcelerací. Nikam nepospíchal, jen nám chtěl ukázat svoji naštvanost a převahu koní. No budiž, hlavně, že to bylo bez placení.
Jedeme na nejbližší odpočívadlo, kde právě přichází SMS a vzápětí telefon od Míry, že jsou na kraji Ljubljany, a že nás čeká průjezd „péage“. Znamená to, že jsme se museli minout při tom krátkém sjetí z dálnice. Brzy dorážíme k mýtnému, kde jsou dlouhé kolony aut, ty samozřejmě předjíždíme a váháme, jestli to jako Míra drze střihnout bránou pro předplacené karty. Nakonec ve strachu z dalších konfliktů s tvrdou slovinskou policií volíme počestnou cestu a každý cálujeme 3 DEM a s čistým svědomím se scházíme se zbytkem výpravy. Na oslavu a na svlažení si dáváme megameloun za 10 DEM.
Z Ljubljany nás Míra kapánek zakufroval, ale najít tady ve Slovinsku cestu z města, aby to nebyla dálnice, není nic snadného (jak se ukáže i za týden). Nakonec tedy vyrážíme z města po dálnici, s tím, že na nejbližším výjezdu najedeme na okrsku na Postojnou. Krátce poté, co v mapě nacházím jméno vesnice Brezovice, kterou potřebujeme, odhaluje se za zatáčkou dálniční výjezd. Snažím se rychle všechny předjet a nasměrovat na výjezd, ale Jarek s Naďou jsou moc vpředu a nestíhají sjet z dálnice. Máváme si tedy na rozloučenou a dělíme se. Oni jedou na ostrov Krk a cestu berou spíš jako rychlý přesun, my jedeme volnější tempo a hlavně volíme spíše zapadlé silničky s hezkým výhledem. Jízda po okrsce na Postojnou je fantastická, plná zatáček a pěkných výhledů.
Do Postojné přijíždíme navečer a tak je bohužel jeskyně zavřená a hrad je prý celkem daleko ze směru. Poblíž jeskyně tedy na parkovišti vaříme večeři a přemlouváme Topiho, ať s náma ještě přespí, než se trhne lámat srdce žhavým Španělkám. Nakonec tedy jedeme společně hledat místo pro nocleh. Po asi 15 km odbočujeme mimo silnici a zkoušíme štěstí v odlehlejších končinách. V jednom ovocném sadu na kopci se nám to zdá jako celkem pěkné, s rovnou trávou, ale během chvíle kolem nás projíždí dvě auta. Je tady moc rušno. Roman se vydává na obchůzku a nachází úplně zašitý plácek na vršku, mezi borovicemi. Není to tu špatné, až na asi 15 m trialového úseku.
Roman ho se svým nejlehčím strojem zdolává pomalu, ale nakonec úspěšně. Já to zkouším vzápětí, ale nejde to samo. Kola zapadávají do hlubokých děr mezi drny, na nichž Jawiny zůstavají viset za výfuky a stojánky. Z neustálého tahání za spojku mám totálně vytahaný lanko a tak už spojku nemůžu vystavit, takže se nakonec nahoru dostávám chtě-nechtě, jen zastavit musím tak, že zhasnu chcípák. Ostatní se na ten úsek začali dívat dost skepticky, ale nakonec to s větší či menší pomocí zvládli všichni. Jako největší trialista nakonec vypadal Topi, poněvadž to projel za „0“ (jenže to bylo tím, jak to od nás měl hezky uválený:-)
Na vršku bylo místo akorát tak pro 5 Jawiček a 5 spacáků. Ještě sklápíme zrcátka aby neházely prasátka na auta a pak se rychle ukládáme ke spánku. Na nebi jsou jen hvězdy a načervenalý úplněk nasvicující vesničku pod kopcem, světla projíždějících aut se tříští o větve dobrý kus nad námi, můžeme v klidu spát.
Den čtvrtý, 5.8., neděle
Ale co to? Někdo mě budí, a ještě je tma!? „Vstávejte hoši, jde na nás bouřka!“ Nevrle ospalým okem mžourám ze spacáku na Míru, jsou 3 hodiny ráno a na severu je vidět hradba černých mraků s křižujícími se blesky. Vůbec se mi nechce ven, ale nakonec všichni zachováváme paniku a zahajujeme evakuaci. Vše je rychle sbaleno v igelitových pytlích, utěsněno a upevněno. V půl čtvrté celkem svižně sjíždíme to, s čím jsme za světla tvrdě bojovali. Je to jasný, je to holt psychika – když překážku nevidíš, nemůžeš se jí zaleknout :-).
Když jsme přijeli na hlavní silnici, bylo na řadě rozloučit se s Topim, který se měl vrátit přes Postojnou a pak směr Itálie. Jenže ouha - Topi nezastavil, ale zastavil vozidlo. Jestli si vzpomínáte na autoškolu, tak to je “na vůli řidiče nezávislé zastavení”. “Mám jednoválec!”-zaznělo tmou. No paráda. Kladívka jsou celkem suchá, ale svíčka přesto skoro nejiskří. Lovím čistou svíci a hele-už to jede! Topiho svíčka byla celá od oleje, asi se v plovákové komoře usadil jen olej. Takže ve čtyři ráno definitivní rozlučka a my vyrážíme dál na jih. Je ale dost zima a tak zastavuji a dávám pod bundu ještě mikinu a na krk šátek. Podle Murphyho zákonů nám to zajišťuje pěkné teplé počasí. Za chviličku překračujeme hranice a krátce nato se ve světle hvězd leskne moře. Jsme v Rijece! Projíždíme tunelem, ve kterém je aspoň o 15 stupňů tepleji než ve vnitrozemí, připadáme si jako bochníky chleba, když projíždí dlouhou pecí. Od té doby nám už zima nebyla.
Ještě si dáváme krapánek ranního kufrování, když nás cedule vyhání na dálnici pryč od moře. Za svítání projíždíme probouzejícím se přístavem a rozespalí (doufám, že ne škodolibí) domorodci nás posílají úplně opačným směrem. Chvíli nám to trvá, než je prokouknem, ale pak už valíme dál na jihovýchod. Zastavujeme u jednoho nonstop stánku, kde je plno týpků po včerejší sobotní pařbě. Snažíme se s Martinem štelovat lanka spojky uvolněné večerním krosením ale poté, co mě na parkovišti skoro sejmul nějakej voblouk zjišťuju, že nejstřízlivější řidič tady má aspoň dvě promile. Je to tu o život, takže snídani odkládáme a jedeme podél pobřeží dál.
Kousek za Rijekou sjíždíme kamenitou odbočkou do zátoky, brodíme se ledovou vodou a pácháme snídani. Na koupání volíme další zátoku za Novi Vinodolski, kam vede prašná asi kilometrová cesta. Je tady vedro, skoro žádný stín a tak se hrnem do moře. Jenže to nejde tak rychle, protože se sem stahuje spodní ledová voda a tak je to u břehu o omrzliny:-) Naštěsí kousek hlouběji je voda o něco teplejší. Kolem poledne přijíždí víc aut a dokonce rakouská Aprilia a BMW. Dáváme krátkou řeč a po koupačce a přismahnutí pokračujem na Karlobag. Cestou ještě děláme hromadné foto a ve směnárně zjištujeme, že je 38 stupňů, na Makarské 40 a bude hůř. Z toho je nám najednou víc zle, tak stavíme na nanuka.
V Karlobagu se na nás vrhají domorodci s „výhodnými“ nabídkami přespání (20 DEM/os./noc). S díky odmítáme, ale bohužel jsou tu asi všichni domluvení, protože ceny jsou vyrovnané a údajně tu žádný kemp není. Míra si ale vzpoměl na malou ceduli na příjezdu do města a tak jsme po chvíli skutečně našli malý rodinný kemp asi tak pro 10 stanů. Děda (majitel) nás srdečně vítá a domlouváme se na 45 KN/os. se vším všudy (ca. 220 Kč). Jsme žízniví a tak se cestou k moři zastavujeme v obchodě, kde řešíme 2 Ožujska (místní oblíbené pivko (Karlovačko neměli)).
Na sluníčku máme celkem brzy vydatně nakoupeno a koupačka v moři je parádní. Mírovi se asi nelíbil jeden místní ježek, ale jeho snaha o rozdupání skončila neúspěšně, takže při tahání ostnů z paty bylo o zábavu postaráno. Po koupání klopíme v obchodě další kuželky a překvápko čekalo v kempu – Brňáci! Seznamujeme se s dost pohodovou partičkou, děda přináší další pivko (předražený) a na tvrdo láká Pavlínku k sobě do postele:-) Je děsný hic, spím jen položený na spacáku, ale v noci jsou takové nárazy větru, že radši zalézám dovnitř a stejně mám pocit, že mě to odfoukne.
Den pátý, 6.8., pondělí
Nárazový vítr neustává a docela máme strach pokračovat v cestě. Děda varuje před bouřkou, ale je pořád azúro. Nakonec se balíme, Míra ještě neměl naloženou motorku, tak byl vybrán pro svezení slečny Verunky z Brna. Zároveň otestoval, jak se Jawa chová v nárazovém větru – jet se dá, jen to chce snížit rychlost, tudíž můžeme pokračovat.
Ještě scházíme dolu k moři a dáváme krátké osvěžení ve vlnách. 
Nevěřícně pozorujeme labutě na moři, kterak se nechávají krmit od turistek. V kempu nás čeká další překvapení – kemp je skoro prázdný, přesto babča naprosto obrací tón a nadává, že už jsme měli dávno být pryč (údajně do 10h – to nám ale předtím nikdo neřekl). Litovala, že nám už ráno vrátila pasy, protože teď už v inkasování za další den neměla šanci. Nenechala nás už ani osprchovat a tak lehce zahořkle startujem motorky a mizíme do Karlobagu hledat sámošku. Ta je přímo v centru u mola, ale je tak malá, že se celým obchodem táhne kontinuální fronta, ve které se teprve vybírá a nakupuje. Doplňujeme tedy zásoby chleba a piva a vydáváme se do vnitrozemí – cestou na Gospić.
Výjezd serpentýnek do téměř tísícimetrové výšky stojí za to, je tam spousta krásných výhledů na moře a na Karlobag, který je z té výšky skoro k nerozpoznání. Na vrcholu průsmyku je památník stavby silnice a skvělé místo na oběd, čehož hned využíváme. Následuje tichý sjezd krajinou, která je proměněná jakoby mávnutím kouzelného proutku – namísto po holých skaliskách s občasným křoviskem se tady projíždí hustými a hlubokými listnatými lesy – vypadá to tu skoro jako v Čechách.
V Gospići odbočujeme doprava na Gračac. Na téhle silnici se poprvé setkáváme se stinnou stránkou Balkánu – všude jsou rozstřílené, vypálené a opuštěné domy, školy, a obchody. Míjíme ještě nedávno krásné rodinné domky s divoce zarostlou zahradou a shořelým vrakem auta v garáži, na okraji každé vsi jsou plné hřbitovy čerstvých, lesknoucích se náhrobků. Vybavují se mi filmy „Vukovar-Poste Restante“ a „Před deštěm“, jejichž scény si teď živě promítám do této reality. Průjezd takovými pozůstatky po lidském utrpení a nesnášenlivosti jsou jen pro silné nervy nebo hroší kůži.
Přímo na odbočce na Sv.Rok je pod stromem malá hospůdka se zahrádkou, kde se kávou a nealko pivkem „Rally“ probíráme a posilujeme. V úmyslu máme přejezd průsmyku Mali Alan (1045 m n.m.), ovšem cesta je úplně bez cedulí, sice hezká točitá a houpavá, ale náhle končí u plotu ostře sledovaného armádního muničního skladu. Jdu vyjednávat, chlapík s kvérem se nejprv tváří neoblomně, ale nakonec vysvětluje, kudy se máme vydat. Ukázat v mapě, kdeže to jsme ale kupodivu odmítá:-). Ještě přijíždí rychlé sportovní auto, vyskakuje z něj velmi lepá blondýnka a vesele rozmlouvá se stráží (že by srbská tajná agentka Skálová?:-)
Vracíme se tedy zpět, ale po nějakých 10 km končíme opět ve slepé uličce, pro změnu v nějaké betonárce nebo kamenolomu. Vrátný nás posílá zase zpět. Oponuju, že tam odsud nás vyhodili vojáci. Údajně ale za 4 km najdeme odbočku do hor. I tak se stalo. Konečně nabíráme výšku úzkou lesní asfaltkou, když v tom asi za třetinou asfalt náhle končí. V mapách je to značené jako normální silnice druhé třídy a tak jedeme dál po hrubé šotolině. Jenže realita je taková, že tímto motokrosem pojedeme pořád až k moři. Po výjezdu, kdy se mašina v každé zatáčce hrne smykem kontra kolem nohy na zemi a kdy je ještě třeba kličkovat mezi balvany,
jsme od prachu bílí jak mlynáři, drtíme prach a kamínky mezi zuby, ale všichni jsme krásně nabuzení adrenalinem. Jen Míra jede stále za jedna a nahoře prská a proklíná nás: „Hoši, ty Jawy se vám pomstí! Takovej motokros se mnou už kurňa nezkoušejte!“ Za chvíli už je ale v pohodě, protože krásné výhledy na skalnatou bohem i lidmi zapomenutou krajinu to vše vynahrazují.
Pokračujeme chvíli po vrstevnici, míjíme včelíny u cesty (rychle zavíráme blemby:-) Zatáčíme kolem skály a v tom uprostřed cesty – nehybný srbský tank T-34! Samozřejmě ho nemůžeme nechat bez povšimnutí. Nemá žadnou díru po zásahu, ale vypadá jako vybouchlá plechovka (jenže ty „plechy“ mají tloušťku nejmíň 3 cm). Díra není ani v podlaze, takže to vypadá, že jim to při výstřelu ruplo uvnitř – muselo to být peklo.
Šotolina se změnila v nalámané kamení (Ø tak 10 cm), takže opatrně sjíždíme bez motorů, naštěstí všichni bez defektu. Podél cesty jsou rozstřílené pytle s pískem a z betonu odlité bunkry pro jednoho partyzána. Ve zhruba 800 metrech nacházíme v jedné serpentýnce ruinu nějakého hodně starého domu, nový dům (zamčený), studnu s rumpálem, nějaké ty přístřešky pro zvířata a uvnitř zatáčky nejspíš nedávno rekonstruovaný křesťanský kostelík svědčící o urputných přestřelkách, které se tu odehrávaly.
Je tu taky krásný rovný plácek s trávou (což je v téhle krajině vzácnost), s výhledem na moře hluboko pod námi a nějaký kamenolom, svítící dlouho do noci. Rozhodujeme se pro přespání, je to naprosto ideální místo. Když už máme vybaleno, blíží se odspodu auto. Doufáme, že teď už nás nikdo nevyhodí, ale když přijedou blíž, zjišťujeme, že je to česká rodinka, která se také nechala zmást chorvatskými mapami a jeli se podívat za pěkným výhledem. Očividně se jim dost ulevilo, když jsme jim vysvětlili, kam cesta vede, a že ji celkem v klidu zvládnou.
Vaříme véču, klopíme nějaké ty kuželky a jdeme spát. Z hor ale vane velmi silný vichr (nárazy místy hodně přes 100 kmh), takže stavíme motorky směrem po větru, jinak by je to sejmulo. Sami ve spacáku máme občas pocit, že nás to smete dolů. Stan by tady asi dlouho nevydržel. Naštěstí je stále krásné teplé počasí, takže širák to jistí.
Den šestý, 7.8., úterý
Budí mě štěkot psa, chvíli čekám, odkud přijde útok, pak ale vykukuju ze spacáku a vidím prťavého voříška a za ním stádo asi 200 ovcí, které klopýtají kolem kostelíka a mají z nás strach. Vořech je ale důrazně nahání kolem nás k baráku. Objevuje se babča, která ovcím ze studně vytahuje vodu do koryta (rozřízlé pneumatiky). Mává nám na pozdrav, ale evidentně se už její slovní zásoba ztenčila na mečení a békání, determinace prostředím tady asi působí vydatně. Než se stačíme nasnídat při leteckém výhledu, babka zase se stádem mizí křovinami do hor. Takhle tu žije teď pořád, celý den lítá po horách na pastvu, vrací se jen občas pro vodu. Určitě je to vdova, jako skoro všechny babky, které ve vnitrozemí přežily válku, jejíž chmurný stín tady bude strašit ještě velmi dlouho.
Máme sbaleno a vydáváme se na 11 km kamenitý sjezd samospádem. Zjišťujeme, že to, co shora vypadalo jako kamenolom, je stavba tunelu pod průsmykem Mali Alan (a nejspíš to byl i ten „kamenolom“ na druhé straně, ke kterému jsme včera zabloudili). Odtud už zase vede asfaltka, kterou brzy přijíždíme do Obrovacu. Tady trochu kufruju, protože původně jsme chtěli jet po hlavní silnici na Knin a pak podél toku řeky Krka, jenže značení je tu mizerné a tak až v Zelengradu zjišťuju, že jedeme kapánek jinudy. Cesta je ale pěkná, klidná - až moc klidná – nejezdí tu skoro žádná auta. Celých 45 km totiž jedeme další mrtvou zónou, vesnicemi, kde už nikdo nebydlí. Obyvatelé buď uprchli nebo spíš zaplnili místní hřbitovy. Je to dost depresivní jízda. Ještě k tomu jako první přepínám na rezervu a v hlavě se mi honí černé představy, že tady všichni zůstanem viset. Zelengrad, Medviđa, Parčić, Rodaljice, Macure, všude to vypadá stejně. U značky „Pozor děti“ to můžete klidně valit dál, třicítka už tady nemá smysl, ze školy zbyly jen trosky, žádné děti už tu neběhají…
Procházíme pár domů, kde ještě zbyly věci po rodinách, které tu žily. V dětském pokojíku se mezi učebnicemi válí vojenská helma, střecha je vypálená a všude jsou spousty nábojnic. V přízemí je v pokoji hromada hnoje od zvířat. U dalšího domu jsou zbytky MZety, díra od minometu ve stropě, v kuchyni sklenice kyselých okurek, na verandě dospělé a dětské boty, ohořelý angličák. Před domem na silnici vydřené stopy od tankových pásů. Tak i tohle je chorvatská realita, o které obyčejný turista na pláži nemá ani ponětí.
Kistanje - konečně civilizace. Sem se stáhli ti, co přežili, je tu dost novostaveb bez omítky, ožívá obchod – kdekdo prodává, co se dá. Nalézáme jedinou pumpu, která mi připomíná ty v Rumunsku. Jenže teď si nemůžem vybírat, bereme plnou (to byla ale blbost). Odteď nám to nikomu vůbec nejede, jenom kouří, takže v kopcích za sebou díky „Jawa blue smoke“ zanecháváme „Tmavomodrý svět“. To předtím nebylo, takže je to jasný, musel to být nějakej tekutej běs kdovíkde nakradenej z tanku, no ale jedeme dál. Martin zjišťuje, že nechal na pumpě sluneční brýle, po návratu o nich samozřejmě nikdo nevěděl… Opět trochu bloudíme na „Monastir“ – prudký sjezd do údolí, kde cesta končí u poškozeného kláštera, na kterém se tvrdě pracuje. Vracíme se trhákem na jedničku do Kistanje, pak nám místní radí, kudy přes Ðevrske na Skradin.
Je to malé městečko na řece Krka, která je ale odsud do moře dobře splavná (asi 20 km), takže je tu spousta jachet a člunů. Odsud také jezdí větší lodě zadarmo několik kilometrů k vodopádům Skradinski Buk. Parkujeme tedy motorky na hlídaném parkovišti (3 Kn/h) kupujeme vstupenky do NP (45 Kn, na ISIC kartu 24 Kn) a jedeme lodí jako túristi:-) Vodopády jsou super, chodí se kolem nich nahoru, pak v horní části procházka po dřevěných chodníčcích nad čirou vodou plnou ryb a rákosí. Procházíme malé mlýny, dodnes funkční, ale je to tu už moc turistický, což se mi vůbec nelíbí.
Dole pod vodopády je povoleno koupání, čehož hned využíváme a plaveme vcelku mocným proudem a neuvěřitelně teplou vodou. Návrat lodí stejnou cestou, na parkovišti vyrovnáváme dluh a dáváme řeč s partičkou z Čech a pak s jednou francouzskou paní, která hned rozpoznává „Žavy“, její muž prý před 30 lety projel na MZ Jemen (hm, dobrej nápad:-)
Startujeme mašiny a jedeme na Šibenik. Před městem stavíme a hledáme, kde doplnit zásoby vody, když v tom přijíždí na biku nějakej Slovák, očividně už domorodec a domlouvá nám kohoutek s vodou a pak ještě doporučuje, ať jedem do Zablaće, že se tam dá spát v kempu nebo poblíž. Je tam ale přelidněno, takže spaní na divoko zavrhujem a ve Vrpolje odbočujem do hor. Po dlouhém rozhodování a hledání nacházíme konečně olivový háj, kde se ukrýváme tak, že nás nikdo nemůže najít. Fajn, můžeme se v pohodě nadlábnout, spláchnout to Ožujskem a v klidu přespat.
Den sedmý, 8.8., středa
Jako obvykle nás budí štěkot psa a k tomu zvonce ovcí, jsme ale dobře schovaní, tak klidně snídáme. Jenže jsme netušili, že bača má kousek od nás poštovní schránku. Když nás našel, chtěl začít krapet zhurta, ale poté, co jsme mu vysvětlili, že nejsme „germánci“, ale „čehoslovákija“, tak byl úplně v klidu. Vyrážíme přes Vrpolje zpět k moři. U zálivu v Jadrtovaci se s náma dává do řeči místní znalec a obdivovatel Jawy, vyptává se na stáří jednotlivých typů a jak se liší, no docela potěší:)
Jedeme opět podél pobřeží s krásnými výhledy. U Primoštenu dáváme u silnice nanukové a kávové osvěžení, pozorujeme obzor, na němž se z bílé tečky vyrýsovala nádherná plachetnice a pak valíme zase dál na jihovýchod. Mezi Trogirem a Splitem je letiště s dráhou končící přímo v moři, škoda, že zrovna nic neletí. Split projíždíme občas krokem, je tam totální zácpa, ale předjíždět na plné čáře si v zatáčkách netroufá nikdo z nás. Ještě, že máme všichni plexi, jinak by nám asi vypadly oči, když se kolem nás pohnala lepá děva na skútru, obratně prokličkovala zácpou, předjela co se dalo a zmizela skoro dřív, než se objevila. Holt domorodka:-).
Mezi Splitem a Omišem konečně nacházíme plážičku jen pár metrů pod pláckem, kde můžem parkovat stroje. Na pláži vaříme oběd, cachtáme se v moři a relaxujem. Až odpoledne balíme svých pět švestek (né, nejsme vysazený na uniformy:-) a jedeme o kousek dál do Omiše. Městečko je to malebné, usazené pod příkrými skalami a hradem. Mezi pohořím se z vnitrozemí vlévá do moře řeka Cetina, na jejímž nábřeží parkujeme motorky.
Procházka městem končí celkem brzy v místní pizzerii, kde se Roman pokouší svými osvědčenými triky vytrhnout sympatickou servírku z jejího zaběhlého rytmu. Docela se mu to daří, ale nealko pivo nám stejně nedonesla, prostě nebylo k mání. Pizza byla celkem dobrá, ale nastal čas doplnit zásoby. Při návratu ke strojům na nás čekalo nemilé překvapení. Romanova Jawička byla jinde a ještě k tomu měla rozpáraný náklad. Při pohledu zblízka bylo podle šrámů na výfuku a obrubníku jasné, že ležela na zemi. Svědčila o tom i prasklá plechovka posledního! Gambrínusu a mokrý spacák. Kupodivu to přežila skleněná lahev Karlovačka. Díky místnímu rybáři se dozvídáme, že se v ulici utvořila dopravní zácpa a nějaký dravý Omišák to prostě střihnul skrz motorku. Ten místní pošuk měl celkem štěstí, že už nebyl na místě, asi by mu z tý jeho plechovky moc nezůstalo. No nic, naštěstí to dopadlo dobře, rybář, který motorku zvednul byl odměněn malou Becherovkou.
Ještě při odjezdu k sámošce se stáváme svědky další dopravní kalamity, kdy se v té úzké obousměrné uličce nashromáždilo tolik aut, že nikdo nemohl nikam ani kousek. Samozřejmě, že to zase začali zkoušet v nejširším místě ulice – tam, kde stály naše motorky. Kdybychom dvě Jawy rychle nehodili na chodník, mohly být převálcované autobusem. Radši odsud mizíme dřív, než se něco stane. Hned u mostu je samoobsluha, kde doplňujeme nezbytné zásoby a pak už začínáme výjezd do hor směr Gata.
Začíná se smrákat, tak hledáme každou odbočku. První je ještě v serpentýnách před Gatou, cesta je ve stavbě, zkouším se dostat ještě výš, ale už to dál nejde, je to tu rozježděné od bagrů, spousty kamenů a měkké podloží, které se začíná trhat a padat dolů. Složitě to otáčím a trialovým úsekem se spouštím k ostatním. Pořádná rána do podvozku (výfuk nebo stojánek) je poslední varování před touhle cestou, která je pouze pro zdvihy přes čtvrt metru, takže jedeme zkusit štěstí jinam.
Není ani čas kochat se krásným výhledem na Omiš – vrátíme se ráno. Míjíme také tajemný tunel, ve kterém se svítí, ale je za mřížovými vraty. U obchodu v Gatě ještě tankujem z hadice vodu do lahví a pak zkoušíme jěště několik odboček. Je už úplná tma, ale naštěstí se zadařilo v kamenitém kraji najít kousek jemného štěrku na příjezdové cestě ke skalnatým políčkům. Rozbalujem karimatky a spíme raz dva.
Den osmý, 9.8., čtvrtek
Ráno se ještě vracíme 10 km na výhled na Omiš, což stojí za to. Při sundavání ze stojanu je to ode mne s kopce a tak Jawku šikovně házím na bok. Kousek odsud nacházíme onen tajemný tunel, vede k němu asi 15 metrů vysoká hráz přes vyschlý potok v údolí. Na šířku má ale metr. Samozřejmě bez zábradlí. Přejíždíme všichni v pořádku, je to docela adrenalin. Škoda, že nikdo nestihl vyndat foťák. Stavíme u tunelu, Martin se baví mým položením motorky tak vydatně, že tu svou háže na zem vzápětí, a to tak, že zhurta. Naštěstí nic ulomeného není a můžeme se podívat k tunelu blíže. Zjišťujeme, že se jedná o vodní elektrárnu vybudovanou ve skále, z níž hluboko dole vytéká voda a vlévá se do Cetiny pár set metrů před jejím koncem v moři.
Ještě se zastavujeme v malém vesnickém konzumu, kde jsme večer brali pitnou vodu. Roman si kupuje cokoliv v nejmenší PET lahvi, aby si přelil prasklý opalovací krém. Pak už pokračujeme drsnou skalnatou krajinou, kde lidé živoří na políčkách miniaturních rozměrů, obestavěných vysokou zdí z kamenů, které předtím ukrývaly těch pár metrů úrodné půdy. Přes Blato na Cetini, Šestanovac a Grabovac jedeme krásnou úzkou asfaltkou s minimálním provozem na Imotski. Cestou mi přestává jet stroj, neteče mi benzín do karbecu. Po důkladném promačkání filtru se z něj vyfoukla vzduchová bublina a už to teče.
Možná je i zanesené sítko v nádrži (z té poslední pumpy jsme prostě natankovali neskutečnej hnus fialovej:-). Ze Zagvozdu do Imotski je bohužel uzavírka a tak si dost zajíždíme přes silnici č. 6. Při závěrečném klesání do Imotski potkáváme opuštěný stánek se slečnou a zeleninou. Pro osvěžení si vybíráme jeden její šťavnatý meloun a řešíme ho na místě:-)
V Imotski zase stoupáme do kopce až ke hradu. Tam konečně nacházíme Modro i Crveno jezero. Podle průvodců je jezero údajně hluboké 500 metrů, což se při pohledu do kráteru zdá neuvěřitelné (spíš se zdá, že je to hloubka od hradu ke hladině). Bohužel teplota je přes 40° C ve stínu a tak nás představa zpětného výstupu ke strojům odrazuje od sestupu k jezeru. Jedeme jinam - na západ, toto bylo nejvzdálenější místo naší cesty.
Zajíždíme na pumpu, kde konečně bereme solidní benál. Všude se v této oblasti objevují plakáty s chlapíkem v uniformě a nápisem „Geroj, ne bandit!“. Od pumpařů zjišťuju, že se jedná o nějakého chorvatského generála, který se tady v boji dost proslavil. Do podrobností se nehrnu, řekl bych, že to je trochu dost ožehavé téma. Stejný plakát totiž byl vylepený na tom vybouchlém tanku v horách. Raději pokračujeme na doporučené Blatno jezero přes vesnici Ribica. Je to kupodivu do kopce, pak se ale objevuje nádherný výhled na přehradu v opuštěné krajině s nádherně modrou vodou a ostrůvky. Snažíme se sjet ke břehu, ale nejprve objíždíme skoro celou přehradu dokola. První pokus na slepo nevyšel, cesta byla sjízdná jen k nějakému domu, na druhý pokus nacházíme pěšinku, která vede až dolů k vodě. Už ten sjezd ale dává tušit, že tady ještě bude veselo.
Nejprve dáváme koupačku, a hned je nám jasné, proč se to tu tak jmenuje. Celé dno je bahnité a porostlé nějakými ostrými rostlinami. Boříme se dlouho, než sebou můžeme fláknout do vody, ale pak to stojí za to. Plaveme v nádherně modré vodě, která konečně neštípe do očí, až na protější břeh, tam je přístup příjemnější – na skálu. Chvíli se vyhříváme, pak skáčeme a plaveme zpět. Do bláta se nám nechce, ale na kamení po straně nás nepustil had. Nakonec jsme přeci jen nějak venku, zbývá umýt pantofle od kilových nánosů bláta a uvařit oběd. Je stále celkem brzy, a tak se rozhodujeme jet ještě kus dál směrem na Plitvičky. Balíme a chystáme se na výjezd.
Ve stoupání pěšinkou je jedno krizové místo, pár metrů hodně prudkého výjezdu na terénní římsu. Přede mnou to zkouší ostatní, perou se s tím jak se dá. Roman musí sesednout a pod plynem stroj tlačit vedle sebe. Jedu poslední, rozjíždím se na jedničku, před zlomem je to ale hodně hrbolaté, tak to beru na stojáka. Bohužel mám hodně jemné ovládání plynu a tak houpání způsobuje náhodné záběry zadního kola. Na horní hraně, když už by bylo potřeba to zavřít, se motor právě vytáčí a Jawka na plnej knedlík provádí asi metrový výskok. Já si vystupuju směrem dozadu, odnesly to jen roztržené džíny. Jawička padá na roztočené zadní kolo, které ji okamžitě podráží na bok a ta přistává výfukovou komorou a kufrem na hranu vyjeté koleje. Naštíplý kloub zrcátka a mírně promáčklý výfuk jsou celkem zanedbatelné, ale totálně mě štve vytržený pant kufru. No zavřít se to ještě dá, a tak se po uklidnění můžeme vydat na pokračování. Dnešní motokrosovou vložku jsme si vychutnali plnými doušky.
Kudy na Lovreć nám ochotně radí domorodci v nějaké vesnici, potom už se vezeme po hlavní silnici směr Knin. Je pořád ukrutné horko, jedeme jen v tričkách a přesto se i při naší cestovní 70ce potíme! Svlažujeme hrdlo v jedné hospůdce po cestě, bohužel nealko pivo tu vůbec neznají, tak bereme za vděk džusem ředěným minerálkou a ledem (0,33 l za 12 Kn). Martinovi přestává táhnout jeden válec, takže po pár desítkách kilometrů stavíme u další hospody (0,5 l té samé směsi za 10 Kn – báječné osvěžení). Ukazuje se, že chyba zapalování je pouze v přebytku oleje na vačkách kladívek, takže pár hbitých chvatů hadrem a je opraveno.
Už jsme u Peručka jezera (táhnoucí se asi 20 km podél silnice), takže hledáme sjízdnou cestu k bivaku u vody. Nalézáme jednu kamenitou cestu svažující se k rozstřílenému domu, od něj pokračujeme ještě několik set metrů úzkou pěšinou mezi balvany a keři (místy opět trial) až na louku u jezera, kde kromě našich osmi není ani noha. Konečně si s chutí otevírám pivko, jenže to je vřelejší než horký čaj – skutečně mě pálí v puse, tudíž ho nechávám schladit v jezeře, kde se všichni při setmění cachtáme. Pár konzerv a už zaléháme na louce plné bodláků a jiných ostnatých trav, které procházejí i skrz karimatku a spacák. Připadám si jako fakír, ale je tu klid.
Den devátý, 10.8., pátek
Ráno Martin vstává první, chce nám jít příkladem, jak se dostat včas na Plitvičky, ale mám dojem, že snad ještě za tmy má sbaleno a snaží se nás dostat ze spacáků. Velmi navrčeně vylézám za svítání a deset minut tahám trní a ostny z karimatky. Je teplo, a to ještě slunce nezačalo pořádně svítit. Pro výjezd volíme raději jinou variantu – mnohem bezpečnější dvoustopou kamenitou cestu.
Vydáváme se po hlavní cestě na Knin a Sučevići, kde je odbočka k nádraží – vystřílené ruině. Celá tahle oblast je dodnes poznamenaná válkou s Bosnou. U Gračace zajíždíme do centra a v obchodě nakupujeme čerstvý chléb (znají tu jen bílý a ten dlouho čerstvý nevydrží) a samozřejmě nějaké to Ožujsko:-). Před obchodem snídáme vločky s mlékem za vydatného okukování místních malých syčáků na kolech. Možná, že z nich jednou taky budou motorkáři:) Dále už se vezeme až na Plitvička jezera. Cestou nás ještě dopravní značky nabádají k neodhazování zbytků jídla z důvodu zvýšeného výskytu medvědů.
U nár. parku je veliké parkoviště, kde necháváme stroje a za 80 Kn (na ISIC ca. polovina) vstupujeme do hojně navštěvovaného parku. Vcelku vysoká investice se rozhodně vyplatí. Přesun autovláčkem jsme zavrhli a pouť jsme započali krátkým přívozem elektricky poháněnou lodí. Je tu stejně čistá (doslova křišťálová) voda jako na řece Krka, ale je tu mnohem víc jezer a tůní, v nichž plavou rybky jakoby ve vzduchu, protože voda je naprosto průzračná. Na dně leží staré kmeny stromů porostlé bujnou vegetací a to vše je propojeno stovkami a možná tisíci vodopádů, od nejmenších, až po velký, přes 120 m vysoký. Většinu cesty se chodí nad vodou po dřevěných chodníčcích, do druhé části - k jeskyni známé z Vinnetouova pokladu na Stříbrném jezeře – se lze také přepravit loďkou. Jako správní turisté jsme i my podlehli hladu a žízni a nepohrdli občerstvením v přístavu. Celý den bylo zase vedro a každý si tajně přál, aby ho někdo při vyhýbání se na chodníčku omylem srazil do vody:-)
Procházka parkem nás totálně zrubala, na parkoviště jsme se vraceli pozdě odpoledne a z posledních sil jsme v tamním obchůdku koupili nealko Rally piva a doplňovali energii, pozorujíce davy turistů proudící všude kolem. Naší pozornosti neušel ani párek tušímže německých motorkářů, kdy každý měl vlastní nabušenou strojovnu, ovšem panička byla na tu svoji krapet krátká a nedosáhla pořádně na zem, což v tomto mumraji lidí nemohlo skončit jinak než položením mašiny. No, nestalo se jí nic, hned se kolem seběhlo několik ochotných lidí, díky nimž mohla hned zmizet. I tak jsme nažhavili i naše agregáty a vydali se na odjezd z Chorvatska.
Brzy po přejezdu řeky Korany jsme odbočili doleva na Poljanak a Saborsko. Je to parádní silnička, nejprve dost do kopce, pak hodně točitá s minimálním provozem. U Ličke Jesenice jsme plánovali koupání po parném dni, ovšem v mojí minimálně 20 let staré mapě zaznamenané jezero už dávno neexistuje, jen jsme ho vytušili podle zvláštního rázu krajiny, kde lze ještě poznat bývalou čáru hladiny. Cestou na Ogulin a Vrbovsko jsme se ještě v jedné vesničce pokusili zbavit zbylých skleněných lahví (při nákupu účtovaných 3 Kn/lahev), ale kupodivu jsme za ně neutržili ani pětník. Ten jejich systém zálohování lahví jsme nikdo nepochopili. Před obchodem, u vrat zavřené papírny-jediné továrny v obci, sedělo několik místních dědů s pivem a nadávali na život, že "fabrika je kaput".
Pokračujeme podél stále zaminované železniční trati a zkoušíme jednu odbočku. Po průjezdu vesničkou jedeme ještě asi 3 km a usazujeme se pod stromy mezi loukami. Nebe se tváří všelijak, takže poprvé od Rakouska stavíme stany.
Den desátý, 11.8., sobota
Přes noc pršelo jen drobně, ale je stále zataženo a je to na spadnutí. Při snídani přichází stádo ovcí s bačou a jedním rádobyameričanem v kovbojském klobouku. Ten mluví lámanou angličtinou a pouští na nás hrůzu, že jsme na soukromém pozemku a kdesicosi. Oponujeme, že to tu nemají nijak označené a odpověď zní, že to máme prostě vědět. Hm. Nakonec ale odchází. Bača se diskuze neúčastnil, teď ale přišel blíž a když zjistil odkud jsme, tvářil se naprosto v pohodě, zjistili jsme, že pozemky skutečně nejsou už hodně dlouho ničí, a že to prostě bylo jen bohapusté pruzení. Všude se najdou lidé různí.
Před odjezdem se balíme do nepromoků a vyrážíme pryč. Po chvíli skutečně začíná hustě pršet a tak tomu bude další 4 hodiny. Ve Vrbovsku odbočujeme doleva a v Delnici doprava na celnici Brod na Kupi. Jedeme opatrně, protože v serpentýnkách do kopce se odlehčené přední kolo rádo hrne stranou a ještě k tomu byla zima, na kterou jsme teď vůbec nebyli zvyklí. Na hranicích nic zvláštního, až na to, že Míru celník péruje za zmáčený pas. To se mu to buzeruje ze suché, vytápěné budky:-)
Na první pumpě za ceny podobné našim cucáme plnou nádrž a v neutuchajícím lijáku pokračujeme na Ljubljanu, kde jsou všechny směry značené jen na dálnice. Proto, hledajíce starou silnici na Kranj, kufrujeme docela dlouho po městě, až nakonec jedeme stále z města směr dálnice a na poslední chvíli nacházíme správný ukazatel na silnici č. 1. Za Kranjí směrem na Jezersko přestává konečně pršet, tak stavíme u kapličky na oběd a sušení věcí. Moje nepromoky sice nezradily, ale po těch čtyřech hodinách už postarší Goretexové rukavky začaly prosakovat. Kolem projela banda českých motorkářů na rejžích, vedeni Jawou 350.
Výjezd k přechodu Jezersko je parádní, s Romanem se vezeme svojí 40kou s lehkým plynem, druhá půlka skupiny topí pod kotlem tak vydatně, že i když už jsou dávno z doslechu, tak hustý „blue smoke“ nad silnicí neomylně prozrazuje, co že tudy projelo za pekelné stroje. Na celnici vůbec nic, takže zavíráme benzín a vezeme se přes 20 km tichým sjezdem do Völkermarktu, pak na Eberstein.
Z původního plánu dojet do Čech sešlo, protože už zase bylo celkem pozdě a tak jsme se začali rozhlížet po nějakém vhodném plácku na spaní. Bohužel to mnoho kilometrů vypadalo zle, všechny odbočky vedly jen přímo k jednotlivým stavením až jsme odbočili náhodou na jednu hned za vesnicí Wieting a před Raffelsdorfem doprava nahoru. Silnička je tu upravená a tak jsme se rozhodli na rovinu zeptat nějakých domorodců, jestli se u nich na pozemku můžeme vyspat. Hlavu nám neutrhnou a vyhneme se případným konfliktům s policií.
U prvního domku sice neměli nic proti, ale poslali nás ještě výš. Zkusili jsme ještě nastoupat několik kilometrů a u nejbližšího sedláka zkusili opět štěstí. Byl taky v pohodě, ale slušně nás poslal zase výš, že prý je tam hezčí výhled. Nu což, pokračujem. Asfalt ale mizí a jede se lesem.
Už jsme to chtěli několikrát otočit, ale nakonec po 10,5 km stoupání od odbočky z hlavní silnice v údolí se před námi otevřela alpská louka s dřevěnou chatou zalitou zapadajícím sluncem, s fantastickým leteckým výhledem do údolí, no všechno to vypadalo jako z nějakého kýčovitého filmu. Míra sice chtěl zase vrčet kvůli motokrosovému žhavení pod kotlem (výjezdy byly často na jedničku), ale tahle scenérie ho okamžitě zbavuje zloby.
Před chatou sedělo pár veselých chlapíků s krýglem, majitelka je prý uvnitř. Frau Maria byla velmi příjemná paní domácí, vyslechla si naši historku, jak čeští Jawaři při návratu od moře hledají místo na přespání na jejich louce a nabídla nám rovnou parádní chatku s patrovýma postelema, že prý to nemá připravený, takže to máme ve spacáku grátis! Nemohli jsme si víc přát, a tak když to schválil i pan domácí (Sepp), domlouváme se, že takovou ochotu nelze nechat bez odměny a ušetřené peníze se rozhodujeme zanechat jako útratu. Paní Maria nás ochotně zve na pívo a tak neváháme a objednáváme hned rundu. Půllitr tady mají za 30 ATS, pro nás za 4 DEM. Borci od venkovního stolku, když se doslechli, co jsme zač, stáhli se také dovnitř a začala družba. Seznámili jsme se s partičkou maratónců, kteří běhají všechny možné maratóny po světě, tady v horách to berou jako trénink a na Breitofner Hütte (jak zní pomístní název) mají zázemí v podobě suchých triček a dobrého pivečka.
Zábava vesele pokračuje a paní Maria nám nabízí něco k zakousnutí. Z nabídky volíme Wiener Schnitzel, kde jinde si ho dát klasičtěji, než tady v Rakousku, že? Cenu usmlouváváme na 13 DEM, ovšem když jsme pak viděli ten nášup, až jsme se skoro styděli. Každý dostal nejprve mísu zeleninového salátu a za chvíli následoval řízek přes půl talíře s bramborem. Takových fláků masa nám bylo nabídnuto každému 3x. Po jídle už jsme se nemohli ani hnout, ale zředili jsme to ještě jedním pěnivým mokem a bylo parádně. Nakonec byla cena na osobu ještě zaokrouhlená dolů na 20 DEM a k tomu přibylo pozvání na ranní kávu. Jdeme na kutě, motorky i věci na nich zůstávají tady v horách nezamčené a přesto v bezpečí. Před usnutím ještě pozorujeme hluboko v údolí grandiózní ohňostroj, který odsud vypadá naprosto miniaturně a zdá se, jako by byl přímo na zemi a ne ve výšce.
Den jedenáctý, 12.8., neděle
Otevírám oči, odhrnuju závěs a minimálně dvě hodiny se nemůžu odtrhnout od té podívané. Jsme v 1600 m nad mořem, údolí má prý 600. Přímo z okna je vidět jako z letadla – spousta vesniček a osad, probouzející se pomalu do života. Je asi 6 hodin ráno, skoro tma. Postupně zhasínají světla a údolí se pomalu zalévá sluncem. Asi v 8 hodin už je ve slunci i louka přímo pod chatkou, kde se pasou odbarvené Milky se skotačícími telaty. Je to prostě paráda!
Paní Maria a Sepp už nás zvou na kafe, z něhož se vyklube komplet snídaně. Dostáváme zde vyráběný sýr i domácí chleba, oboje chutná bezvadně. Marně se snažíme snídani zaplatit, že prý jejich synové taky cestují po světě, a tak to berou jako dobrý skutek. Ještě jsme zváni na dopolední muzicírování, ale raději volíme loučení a cestu domů, ze které pořád ještě zbývá pořádný flák (ca. 350 km jen na hranice, plus ještě každý domů ca. 200). Dofocuju poslední fotky, Sepp obdivuje naše Jawy (každý znalec v cizině potěší). Odjezd se ještě protahuje díky hravým koťatům, které pořád lezou všude po motorkách, schovávájí se před místním dravým jezevčíkem pod blatník zadního kola a když už chci odjet, kotě se mi uvelebilo na tankvaku a v pohodě začalo chrnět. Černý pasažéry ale nevozím, a tak se loučíme s milými lidmi z hor a bez motorů se spouštíme na dlouhý sjezd do údolí. Cestou v lese potkáváme různá auta, jedoucí na onen muzikantský „Fest“.
V Neumarktu se napojujeme na trasu, po které jsme jeli na jih a tak cesta zpět už je známá a jede se lépe. Motorkářská solidárnost nám šetří spoustu peněz, protože je pěkně a po krajnicích je spousta švestek, přeměřujících laserovými pistolemi tachometry kolemjedoucích. Naštěstí o každé kontrole z gestikulace protijedoucích bikerů víme vždy předem, i když na druhou stranu, naše pohodové tempo jen výjimečně překračuje limity.
Před výjezdem na Hohentauern stavím, abych si vzal teplé rukavice a ejhle – na malém parkovišti jsou dvě české obědvající rodinky. S tatíkama hážeme krátkou řeč o Jawách, s dcérkami vyměňujeme pár úsměvů a po chvíli už hrneme dál do průsmyku. Martin a Roman jeli napřed, tak teď je s Mírou doháníme na plný knedlík. Najednou u krajnice vidím Martina. Až teď mi dochází, že už jsme nahoře, kde jsme plánovali uvařit něco k snědku, jenže Roman už je někde na cestě do údolí. Čekáme na něj asi čtvrt hodiny a když už pomalu balíme vaření, tak se na horizontu objevuje známý zvuk řadového dvouválce o objemu dobře natočené třetinky, takže můžeme v klidu společně poobědvat něco těstovin. Vedle nás baští šedovlasý motorkářský páreček v důchodovém věku, oblečení v kůži s cestovním bavorákem vybaveným vysílačkou. Je vidět, že láska (i k motorkám) kvete v každém věku!
Následuje prudký sjezd do Triebenu, z letiště v údolí zrovna startuje větroň v aerovleku a docela dlouho jim trvá, než se dostanou nad vrcholky hor. Přejíždíme sedlo do Admontu, z něj přes Buchauer Sattel na St. Gallen, Altenmarkt, Weyer, Steyr. Tady někde zajíždíme k pumpě pro Red Bull a sandwich, jelikož padáme na hubu únavou. Pumpařka se kupodivu vyzná a nechápe, jak mohly naše dvoutaktní Jawy vydržet tu cestu. Takže se vlastně nevyzná:-) Pokračujeme přes Enns, Mauthausen, Pregarten, Freistadt až na Dolní Dvořiště. Tady se poprvé setkáváme s výslechem a nepříjemným tónem od jedné celnice, jako bychom pašovali půl světa. Hned za čárou všichni žhavíme mobily a přemisťujeme se na začátek Českých Budějovic k pumpě. Všichni bereme plnou a nastává krátké hodnocení akce a loučení. Kousek za pumpou se odděluji a jak tak jedu sólo domů, je mi najednou smutno.
Zažili jsme všichni naprosto perfektní akci, při které se na každém metru cesty něco dělo, kdy se nám odkrývaly jedny výhledy krásnější, než druhé (to jsou panorámata, táto!:-), kdy jsme poznali nové kraje a jejich obyvatele, ochutnali jejich pivko i moře. To všechno v sedle našich milých Jawiček, které až neuvěřitelně spolehlivě šlapaly, s partičkou lidí, která se poprvé viděla před jedenácti dny v Budějkách, ale která držela pohromadě a nezkazila žádnou srandu! Tak to mi najednou chybělo. Už se těším na další JAWAHA-RIDE!!! Kdo se přidá? Na značce stroje vůbec nezáleží, hlavně, aby bylo veselo!
ps: Jo a pokud jde o peníze: Celá tahle sranda mě přišla na Kč 3000,- za palivo a 100 DEM za útratu. Zkrátka pod pět tisíc korun se všímvšudy! Ukažte mi cestovku, která nabídne něco lepšího:-)!
