DolomitenJawaMan 2002

Před začátkem cestovatelské sezóny bylo třeba se trochu rozhýbat, protáhnout válce našich zimou rozespalých strojů, a hlavně potěšit oko a objektiv v nějaké motorkářsky příznivé oblasti, nejlépe přírodní krásou Alpských velikánů, které máme téměř za humny.

Vzhledem k tomu, že v dubnu je v horách ještě u žezla zima a sníh a od půlky května už ve školách zuří zápočty a zkoušky, byl jediný možný termín těch pár dní začátkem května. Nejvíce jsem chtěl vidět italské Dolomity, ale i jen tato relativně malá oblast by byla hodná alespoň týdenní motorkářské dovolené, při spojení s vysokohorskou turistikou by určitě stálo za to jet tam alespoň na 10 dní. Proto tohle jarní Alpské poježdění nelze brát jinak, než že jsme se v 5 dnech volna jeli projet a pokochat.

Styl byl jasný - sbalit s sebou to nejnutnější (viz seznam vybavení), 100 Euro a vyrazit vstříc dobrodružství. Jediný předem domluvený nocleh byl v plánu poslední noc na horské chatě u hodných lidí, které jsme při loňském návratu z Chorvatska potkali takovou náhodou, která se i v této akci postarala o naše noclehy a setkání. Podle plánu zveřejněného začátkem roku se začala dohromady dávat skupinka, ve které se většina lidí vzájemně neznala, ale i přesto se opět ukázalo, že lid motorkářský-cestovatelsko-dobrodružný je prostě Homo Pohodus!

Jarního poježdění v Alpách se nakonec díky Internetu zúčastnilo 9 pohodářů na 9 strojích:

• AL, Jawa 350/640, Karlovy Vary,
• Kájík, Jawa 350/640, Stará Paka,
• Kuky, Jawa 350/639, Chodov,
• Martin, Jawa 350/638, Kostelec na Hané,
• Milhaus, Jawa 350/640, Kuřim,
• Pepa, Jawa 350/639+PAV, Chodov,
• Jirka, Yamaha XT600, Ostrov,
• Jura, Suzuki DR 600, Jablonec,
• Petr, Suzuki Bandit, Jablonec.

Pozdě večer posledního dubna se postupně scházíme v mém studentském bytě v Plzni, který tu noc slouží jako základní tábor pro seznámení účastníků nadcházející akce. Jirka volá, že po několika km pro únik oleje otáčí zpět domů, a že uvidí ráno, jestli se přidá nebo vzdá. Chodováci nocují v Klatovech, přidají se ráno. Když už je nás všech 6, jedeme kolem půl jedné ráno na levnou benzínku nacucat plnou (22,90 Kč). Mašiny pak přes pár schodů tlačíme skrz dům do dvora, v půl druhé jdeme na kutě.

Středa, 1. května

Budíček v 6h ráno je nemilosrdný, ale nutný. Ještě před 7h ale snídáme a při finálním balení již nabíráme první zpoždění. Ještě sháníme chleba, což ale ve státní svátek brzy ráno není tak snadné. Nakonec to jistí supermarket, kam se ještě přesouváme a doplňujeme zásoby. Zpoždění narůstá a vůbec mu neprospívá ani inteligentní zátěžové čidlo na semaforech, které naše oře prostě ignoruje a nechává nás přes několik cyklů semaforu stát na červenou. Řešíme to drobnou prasárničkou na křižovatce a následně nabíráme další km díky objížďce na Klatovy, kde je sraz se zbývajícími 3 účastníky. Na tamní náměstí vplouváme s asi dvouhodinovým zpožděním. Seznamujeme se všichni navzájem, když do toho kde se vzal, tu se vzal, nějaký motorkář s různým drobným vybavením na prodej. Nastává velké šmelení, Japonci nakupujou zámek na kotouč po 400,- Kč, já kupuju kuklu za kilo a již vyrážíme v dlouhé koloně na jih směr Železná Ruda.

Sluníčko svítí, silnice je suchá a zatáčkovitá, Šumava na nás dýchá horskou atmosférou a Velký Javor nás vítá s ještě mohutnou bílou čepicí. Jsme zvědaví, jak to bude vypadat v Alpách. V prvních stoupáních při porovnání s ostatními Jawami sleduji lenost té mojí díky delšímu převodu způsobenému novou zadní gumou Mitas E-07, která má sice skvělý dezén, ale o 14 cm větší obvod než ta původní. S tímto problémem budu bojovat následujících 2000 km - musím to víc točit a jet rychleji. Jsem rozhodnutý, že hned po návratu dám 16z kolečko namísto 17z.

Na hranicích projíždíme v pohodě, jen Jirka se vrací koupit MPZ (CZ), provádíme poslední mobilní rozloučení za český tarif a hurá na jih! Až po 25km u Regenu zjišťujeme, že Jirka chybí. Tento problém nastane ještě mnohokrát, když ten, za kým se objeví prázdná silnice, nezastaví a jede dál. Já zepředu v zrcátku vidím jen pár světel a jedu stále dál, dokud za mnou nějaká světla jedou. Posíláme tedy Juru s Petrem hledat Jirku, dáváme sraz v Bischofshofen pod Salzburgem a v 6 Jawách vyrážíme po okresce na Deggendorf, poté 26km po dálnici na Landau a dále pořád po bundeskách na jih do Burghausen. V tomto středověkém městečku s údajně nejdelším hradním komplexem v Evropě stavíme na pozdní oběd ze zásob, na prohlídku nezbývá čas. Po pauze přejíždíme symbolické hranice a valíme skrz rakouské silničky do Salzburgu.

Už při příjezdu mám neblahé tušení co se týče navigace, protože ve městě nejsou značené směry na okolní města a člověk jede jen podle odhadu. Skutečně se zamotáváme a končíme stále u pěší zóny, nedaří se prorazit na okraj města na správnou výpadovku, aniž bychom jeli po placené dálnici. Na druhý pokus dostáváme správné instrukce od domorodců a nacházíme cestu z města. Následující příhoda vyžaduje objasnit systém rakouských semaforů, které mě připadají pěkné blbě vyřešené: svítící zelená totiž před spadnutím oranžové a červené začne blikat. Problém je v tom, že cizinec se rychle nenaučí odhadnout dobu, která zbývá do červené, což bývá někdy osudné. Ať žije evropská integrace a jednotná pravidla na všechno - ale dopravní značení v Rakousku a Itálii je asi výjimkou.

Každopádně po několika roztrháních naší skupiny na semaforech a následném čekání v hustém provozu na ty vzadu se při blikající zelené rozhoduji zastavit. Rozhodnutí to bylo na poslední zlomek vteřiny, bez dobrého odhadu, a tak i když jsme nejeli víc jak 50 km/h, dobržďuji na oranžovou se zablokovaným zadním kolem. Je mi jasné, že bych byl udělal líp, kdybych byl projel a čekal za semaforem na ostatní. V tom okamžiku mě o fous smykem míjí Milhaus a zastavuje už skoro na přechodu vlevo ode mě. Následuje velká rána, něco mě bouchlo do nohy a po zemi se válí moje sardinky a pivo. Nechápu co se děje, ale při pohledu na černou hroudu plastu s hliníkem mi dochází, že z podobného materiálu byl můj kufr. Pohled kolem je žalostný - 3 Jawy se válí po zemi, benzín teče z karbeců a všude je rozsypaný obsah mého kufru a do toho nechápavé pohledy chodců. Do toho ještě ční pahýl mého blinkru a prasklý blatník Milhausova stroje.

Až při další zastávce zjišťujeme, že Kájík jedoucí na třetí pozici to šoupnul přímo mezi mě a Milhause a rozstřelil nás do stran jako kuželky. Pravým padákem sejmul můj blinkr a kufr a levým Milhausův blatník. Odskákal to taky šroub na Kájíkově novém padacím rámu. Martin jedoucí čtvrtý se střetu vyhnul o pár centimetrů. Nikomu se naštěstí nic nestalo, tak rychle stavíme stroje, sbíráme trosky, upevňujeme je na Páva a mizíme z místa činu. Následující kilometry jsem úplně mimo a naviguju už jen intuitivně. Mám velké výčitky svědomí, ale zase si říkám, že bych byl mohl zastavit kvůli čemukoliv jinému a pokud by všichni měli bezpečné rozestupy, bylo by to dopadlo jinak. Jenže kdyby nebyly ryby, tak by nebyly rybníky. Hlavní je, že se nestalo nic vážného a můžeme jet dál. Koneckonců, pojišťovna si bere každoročně půldruhé nádrže benzínu, tak ať se taky snaží:-)

Smůlu už jsme si vybrali vydatně a tak přijíždíme do Bischofshofen na pumpu, bereme plnou (0,95 Euro) a po chvíli se setkáváme se 3 Japonci. Až teď se dozvídáme, že při odjezdu z Žel.Rudy Jirka při nasedání položil mašinu, my mu odjeli a on už nás nedojel. Zase chyba předposledního v pořadí. Zrcátka se při jízdě ve skupině musí používat skoro tak často jako pohled dopředu. Naštěstí jsme se všichni našli a můžeme pokračovat dále. Kvůli zpoždění vynecháváme pěknou silničku přes Maria Alm a Saalfelden, projíždíme kolem Zell am See a jelikož se stmívá, míjíme i Kaprun. V okolí Mittersillu vybíráme jednu odbočku a hodláme hledat místo na spaní ve vyšších polohách, protože v údolí u řeky je zima. Cesta ale nevede daleko, končíme na kamenitém plácku tak 10x10m, kde parkuje bagr. V nejbližším domku zjišťuji, že pozemek patří jinému majiteli. Jdu tedy žebrat o povolení k rozbití tábora o dům dál a u majitele nějaké firmy se stavebními stroji naštěstí nalézáme pochopení. Už prakticky potmě stavíme stany, perfektně se osvědčuje moje 4W lampička ze starého blinkru. Počasí se stále drží, jsou vidět hvězdy, tak do sebe hážeme nějaký kus žvance a pár plechovek a jdeme spát.

Čtvrtek. 2. května

Asi v 6h ráno nás budí rachot bagru vedle stanu, doufám, že nás nerozjezdí. Spíme ještě krapet déle, pak posnídáme a balíme na další úsek cesty. Pepa v chirurgických rukavicích ještě stačí provést transplantaci vytahaného řetězu za nový. Dnešní plán je dohnat asi 50km zpoždění a dojet na Lago di Garda.

Krátce po odjezdu dorážíme před Krimmelské vodopády. Vracím se ještě podle cedule do infocentra zjistit něco bližšího. Mýtné za moto činí 4 Euro a objížďka po staré silnici je prý ve stavbě, kde je možné i hodinové čekání, proto se rozhoduji zaplatit také a projet serpentýny nad Krimmelskými vodopády společně se všemi, přestože jsem zde byl před 4 měsíci autem. Celkem se to ale vyplatilo, počasí je opravdu skvělé a výhledy na jarním táním rozbouřené masy vody úchvatné.

Při výjezdu do průsmyku Gerlospass (1507m) sledujeme bariéry sněhu v okolí cesty a sjíždíme kolem vypuštěné přehrady Durlass-Boden dolů do Zell am Ziller. Sjezd je malebný, všude okolo záplavy žlutých pampelišek s dvoutisícovkami v pozadí. Valíme skrz údolí Zillertal, na jehož severním konci se stáčíme po silnici 171 na Innsbruck. Tento úsek cesty není moc pěkný, projíždí se spoustou vesnic s nemožnými řidiči z vidlákova, kteří člověka bud' přímo ohrožujou nebo aspoň zdržujou. K tomu ještě bojujeme se silným nárazovým větrem, který nevěstí nic dobrého.

Skrz Innsbruck projíždíme celkem hladce a dostáváme se na silnici 182 vedoucí na Brennerský průsmyk (1374m). Krátce po vystoupání nad Innsbruck zahýbám na odbočku vedoucí k nějaké stavbě, každopádně fajn místo na dlabanec. Pepa si stěžuje na turbulence způsobené přivázaným zdemolovaným kufrem na Pávíku, který s ním prý lomcuje, a tak fotografujeme corpus delicti a pohřbívám jej (kufr) v alpských sutinách. Nad Itálií ční nepěkná bouřková mračna. Vyjíždíme po silnici na Brenner, vedoucí po stěně údolí stále nahoru a nevěřícně sledujeme dálniční most Europa-Brücke, překlenující v odvážných výškách údolí i s naší silnicí. Když se táhneme za kamiónem, nějaký horkokrevný Ital začíná riskantně předjíždět naší kolonu jednoho po druhém. Když se dostává za mě, tak mu ukazuji jasné gesto, což ho nejprve vyprudí, ale pak zjišťuje, že přes ten náklaďák se stejně nedostane, a tak když ho v zájmu zachování celistvosti naší skupiny pouštím před sebe, chápe situaci a je v pohodě. Dostává nás holandský Harley-Davidson předjíždějící nás v otáčkách hluboko pod volnoběžnýma otáčkama Jawy. Nejlepší na tom ovšem je český Pávík přidělaný vzadu a jeho tandemka, píšící za jízdy SMSky.

V Brenneru bereme na malé pumpě ještě plnou nádrž relativně levného benzínu (0,93 Euro) a klopíme do sebe nějakou tu Colu. Závěrečné stoupání pod odvážně vybudovanou dálnicí, poslední foto zalité sluncem a již překračujeme další symbolické hranice. Míjíme ceduli ITALIA a pár metrů za ní zastavujeme a nandaváme nepromoky. O minutu později se z černého nebe spouští liják. Je čtvrtek asi 16h a ani netušíme, že pršet přestane až o přesně 48 hodin později. Nyní začíná nejprve zkouška nepromoků, později fyzické odolnosti strojů (Banditovy fajfky), jezdců (zima, mokro) a hlavně je to zkouška psychické odolnosti, protože jet dva a půl dne v neustálém lijáku už vydeptá i největšího optimistu. (V sobotu odpoledne už budeme apatičtí.)

Totálně mě štve nezvyklé značení, nemající vůbec nic společného s jednotnou evropskou normou, na níž musí přecházet české dopravní značení, což nás stojí nemalé peníze. Zde v Itálii mi asi půl dne trvá, než začnu chápat, jaké barevné cedule označují začátek obce, jaké znamenají jméno okresu nebo jiné názvy a co značí směr na dálnici a co na okresku. O číslech silnic ani nemluvě. Mnohokrát jsem jel podle čísla silnice, ovšem když se každý kilometr změnilo, došlo mi, že se jedná o nějaký kilometrovník a skutečné číslo silnice a vzdálenost k nejbližším obcím je psaná úplně miniaturním písmem na jiných speciálních cedulích.

Z toho důvodu ve Vipitenu nenalézám odbočku na Merano, nakonec ani pěknou silničku 508, a tak jedeme do Bolzana po nepříliš záživné, zato však rychlejší 12 přes Brixen. Nakonec má ale asi všechno svůj smysl a účel, protože pokud bychom zdolávali ještě průsmyky Jaufenpass (2094m) a Gampenpass (1518m), nebo dokonce Passo di Stelvio (2757m), nedojeli bychom ten den nikam a spali kdoví kde.

Takhle jsme z Bolzana pokračovali na jih do Auer, přejeli přes řeku na vedlejší silnici do úrodné vinařské oblasti a projeli vesnici Tramín, podél řeky Adige do Margreid. Zde se ukazuje, že nejen já uvažuju o jiném způsobu prespání, než v tom dešti stavět stany, vařit a věci nechat nevím kde. Naštěstí jsme ještě v německy hovořící oblasti, která byla před koncem 1.SV součástí Rakouska-Uherska. Zkouším tedy u prvního baráčku ukecat paní, aby nás nechala přespat na dvoře pod střechou kůlny, ta je sice vstřícná, ale dost nerozhodná a nakonec nás po půl hodině posílá dál do vsi do hospody, kde prý pracuje nějaká holka z Prahy. Vydávám se tedy hledat jí, což se po delší době běhání v dešti mezi baráčkama podaří, ale k ničemu to nevede. Češka to sice je, docela pěkná mladá blondýnka, ale česky už mluví dost lámaně a šéf jí stále nahání do práce a tak mi nijak nepomůže. Mluví jen o drahém kempu někde čertvíkde, což pro nás není řešení. Jedeme s Milhausem hledat dál a náhodou zastavujeme u patrového domku, kde mi šílenou Tyrolskou němčinou babka něco naznačuje. Jdu tedy za roh, kde nalézám pána domu, kterak kydá hnůj kravám. Vysvětluju mu naší situaci, on si mě nejistě prohlíží, ptá se, kolik nás je, načež říkám 9 STUDENTŮ (to vždy zvyšuje důvěryhodnost a snižuje snahu o výdělek) a nakonec nás zve k přespání nahoru do stodoly. Berem všema deseti! Jedinou podmínkou je absolutní zákaz ohně, což je díky spoustě slámy všude kolem jasné.

Stroje parkujeme v zabláceném dvoře, kde je spousta všelijakého nepořádku, ale jsme šťastní, že budeme v suchu. Chlapík ještě nahoře startuje ještěrku a přerovnává několikametrákové balíky slámy, aby nám udělal místo a aby zakryl větrací díry v podlaze vedoucí dolů do chlíva. Jako první věc napínáme celkem asi 10m lano, na němž sušíme věci. Paní nám přináší hrnec horké vody, do něj sypeme několik svetrů – čínských nudlových polívek a vytváříme tak hrnec pálivých nudlí, které zahřívají až do morku kostí. Dále od domácích dostáváme dva žejdlíky horkého čerstvého mléka, perníky a jahodové domácí jogurty. Prostě idylka. Zajímavé je, že 7 z nás devíti má sennou rýmu, ale přežíváme to celkem dobře. Na betonovou podlahu roztahujeme celtu, na ní se můžeme v klidu natáhnout, někteří volí spaní přímo na slámě. Ani nám nevadí těžké chuchvalce pavučin zavěšené na trámech, které vypadají jak z filmu "Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy", ani nevadí všudypřítomný hnůj cestou za stodolu, kam chodíme hnojit jabloně.

Pátek, 3. května

Ještě skoro za tmy mě probouzí kohoutí kokrhání, venku stále lije jak z konve. Přijíždí mlékařská cisterna, která odčerpává čerstvé mléko a odjíždí k další selské usedlosti. Ze spacáku se vůbec nechce. Kolem osmé vstáváme, prší jen drobně, tak prohlížím okolí, fotím místní faunu - 2 psy, 2 koně, nějaké krávy. Všude dokola jsou nekonečné vinice a ovocné sady a neskutečný bordel. Jako na české vesnici. Pomalu balíme věci, Petrovi už šlapou všechny 4 válce, takže se s Jurou rozhodují jet se podívat k moři u Benátek a hledat tam sluníčko. Setkat se máme večer u Cortiny d'Ampezzo. Dopadne to jinak, a tak od této doby nás pojede jen 7. Nechávají pro hostitele flašu Becherovky, já přidávám aspoň české pivečko a jdeme nakopnout motory. V tu chvíli se spouští ještě hustší liják. Loučíme se s hodnými lidmi, kteří nám pomohli víc než dost a odhodlaně vyrážíme na Lago di Garda v doufání, že snad dojedeme ke sluníčku.

Při motání se v jedné z prvních vesniček se při odbočování vlevo koukám do zrcátka a vidím jednu Jawičku kolama vzhůru (teda spíš na boku). Kájík totiž dostal smyk na zadním kole, které se vzápětí chytilo a překlopilo ho doprava. Prostě klasickej smyk v minimální rychlosti na mokru. Naštěstí se nic nestalo, jen kde se vzal, tu se vzal vůz Carabinierů, kteří trochu divně koukali, ale do lijáku se jim vylézat nechtělo a vesnickou křižovatku mezi domkama jsme rychle uvolnili, takže pohoda. Vzápětí se Milhaus rozhoduje obléci si pláštěnku, z čehož máme všichni výbornou náladu - asi 10 minut mokneme v lijáku. V záhybu bundy na břiše se mi dělá bazének a suchým zipem prosakuje dovnitř.

V Mezzocoroně dostáváme další instrukce v italštině od kolemjdoucích domorodkyň (už jsme mimo německou oblast), což si nějak přebírám po svém a kupodivu cestu nacházíme. Stoupáme skoro 1000 m do Cavedaga, pokračujeme v mracích skrz Ándalo přes Lago di Molveno s ohromným vodopádem. Ze San Lorenza in Banale projíždíme průsmykem smrti (Passo della Morte) do Ponte Arche a už máme před sebou poslední úsek cesty na jih přes Ballino a Tenno. V této oblasti jsou úžasné kamenné domy, které přesně odpovídají rčení „Můj dům - můj hrad" – každý starý dům zde vypadá jako malá kamenná pevnost, prostě paráda. Nikomu se ale nechce zastavovat a vyndavat foťák, sundavat helmu a zvěčnit podobné krásy, prostě přijedeme jindy.

Závěrečný sjezd k jezeru do Rivy del Garda je super - vysoké hory zařízlé do jezera, klikatá silnička, prostě ráj všech jednostopých samohybů. Potkáváme již první bikery ze srazu Bike-Festival, který se dole koná. Při průjezdu Rivou sice vzrostlé palmy naznačují, že zde obvykle skutečně panuje středomořské klima, jinak to tu dnes ale vypadá jako u nás na Šumavě - vytrvalý déšť, trochu mlha a asi 17 stupňů. U mola si dáváme Tatranku, kecáme s pár týpkama z Čech, kteří přijeli na festival autem, ale platit vstupné na bikové setkání nehodláme, stejně se veškerá akce koná až večer. Musíme jet dál, přestože je jasné, že do Cortiny dorazíme nejdříve pozdě večer.

Další zastávka je na pumpě v Roverettu (1,09 Euro/litr), mírně francouzsky hovořící pumpařka nám nedává moc nadějné vyhlídky co se týče předpovědi počasí. Dále jedeme kousek na sever po 12, v Mattarellu marně hledám odbočku na Vígolo-Vattaro, což by byla trochu zkratka, a tak pokračujeme až do Trenta, kde nakonec díky radám domorodců najíždíme správnou „skorodálnici" č.47. Valíme to přes Lévico do Borga. Zde chci odbočit, když v tom mě na plný kotel předjíždí rozjetý Pepa. Troubím a signalizuji sjezd z Highwaye, což naštěstí zaznamenal a tak sjíždíme všichni společně do Borga. Máme všichni velký hlad a potřebujeme větší přístřeší, a tak když vidím supermarket, odbočuji k němu a děláme pauzu. Martin, Kájík a já jdeme dovnitř zakoupit ještě nějaký chleba, což po zjištění ceny (malý bochníček nebo 6 housek vyjde na 100 Kč) vzdáváme a kupujeme si jablko (něco chleba ještě zbývá). Kájík s Martinem zakupují gumové žluté rukavice na mytí nádobí, což se mi v tu chvíli zdá směšné, ale po chvíli zjišťuji, že to není tak úplně od věci, protože asi 10 let staré lyžařské rukavice s Gore-Texovou vložkou vydrží suché asi tak 15minut (což mě odrazuje si kupovat drahé oblečení s podobnou membránou).

Schovaní pod stříškou supermarketu svačíme, s nějakým dědulou rozebírám nejkratší cestu přes průsmyk Manghen (2047m). Vysvětluje mi směsicí italštiny a němčiny kudy a kde odbočit a varuje před prudkým klesáním. O neprůjezdnosti neříká nic. Startujeme a začínáme zhruba 20 km stoupání. U cedule průsmyk uzavřen se rozhodujeme to přeci jen zkusit s tím, že ji nejspíš ještě zapomněli sundat. Celou dobu to vypadá dobře, vyjíždíme jednu zatáčku za druhou, projíždíme skrz mraky plné vody, ovšem u poslední samoty nacházíme závoru se zákazem vjezdu. Vrátit se by ovšem znamenalo, že dnes do Cortiny nedojedeme, proto závoru odklápím a zkoušíme se dostat přes sedlo. Kocháme se úžasnými scenériemi, kde v okolí hučí vodopády, včetně divokých, které se valí po louce, přejíždíme dřevěné mostky a nekonečně stoupáme výš a výš po asfaltové silničce o šířce slabé 2 m. Místy se u silnice objevuje zbytek sněhu, začínám mít neblahé tušení. Když po dalším kilometru projíždíme asi 3 m přes sněhovo-ledovou brečku, přestávám věřit v úspěch. Za několika dalšími zatáčkami je přenosná značka zákaz vjezdu a za ní buldozer se sbíječkou, od něj dál pokračuje silnice skrytá pod 15 cm tlustou vrstvou kvalitního ledu. Zbývá sice jen necelých 100 výškových metrů, ale nedá se nic dělat. Severní svah bude určitě ještě horší. Až večer se dozvíme, že průsmyk bude otevřen za týden, až těžká technika odstraní tu ledovou vrstvu. Děláme alespoň foto na památku a spouštíme se zpátky do údolí. Dnešní plán nám přeškrtla vyšší moc. Jediná výhoda je, že zde skoro neprší. Ale je otázka, kolik zbývá do sněžení.

Při sjezdu ještě zastavuji u vchodu do jedné štoly. Jirka mi svítí dovnitř, ale za první místností se chodba stáčí doprava pod kopec a datum stavby 1917 mi vůbec příjemné nepřipadá, takže mizím ven a sjíždíme dále do údolí. S Kájíkem testujeme nové enduro obutí a pravotočivé serpentýny bereme zkratkou kolmo dolů na cestu, což je docela zábava, i když to v takovém náklonu na trávě pekelně klouže. Na konci jednoho dřevěného mostku šlapu na brzdu v domnění, že jsem již za ním, ale ještě pár cm zbývá a zadní kolo mě ihned začíná předbíhat. Na asfaltu za mostkem se zase chytá, takže jsem dostal za vyučenou a pokračujeme dále.

Zbytek sestavy stojí zhruba v polovině klesání u odbočky k Albergo La Ruscoletta - horský hotýlek, který je podle cedule „Bikers friendly" - motorkářům příznivě nakloněn. Většina se rozhoduje skočit na tuto lacinou reklamu ale jelikož nám moc jiných možností nezbývá, tak proč se nejet zeptat. Dnes už není co ztratit a déšť je zde dole opět hustší, takže zahajujeme opět výjezd 12 „tornate" - ostré 180° vracečky. Hotýlek vypadá opravdu výborně, jsme zvědaví na cenu pro 7 zmoklých. Majitel - italský dědula mluvící špatně srozumitelnou němčinou - nám nakonec suterénní společenskou místnost s krbem a dlažbou na podlaze. Podle reproduktorů a světel se zde v sezóně asi dobře paří. Cenu 10 Euro na osobu přijímáme, je to spokojenost na obou stranách - není totiž sezóna, takže pro něj je to aspoň něco, my zase nemusíme platit plnou cenu přes 20 Euro/os. za pokoj s postelí, což nepotřebujeme. Přinášíme dřevo, děláme pěkný fajrák, sušíme věci, ohříváme párky a jiné dobroty a pijeme zbylé pivečko. Celkem pohoda. Až na to, že před spaním začíná doutnat dřevěné obložení krbu, takže ho polívám vodou, dokud se to nezlepší. Moc nenakládáme. V té době skoro všichni spí a neví o tom, co se děje s obložením při větším žáru.

Sobota. 4. května

Budím se před půl pátou, skoro se nedá dýchat. Všude je spousta kouře, není vidět ani na konec místnosti. Někdo zhasnul světla v pojistkách, takže potmě otevírám dveře dokořán, okna jak se dá a znovu hasím dřevěné obložení a urovnávám dřeva v krbu. K ránu pak hlídku přebírá Kuky. Ukázalo se, že Milhausovi v noci byla zima a s dobrým úmyslem naložil do krbu pořádnou spoustu dřeva, proto se z něj zase začalo kouřit. Vstáváme a uklízíme čurbes kolem krbu. Dřevo je zčernalé, i kus koberce nalepeného na stěně krbu. Když je jakž-takž uklizeno, za minutu přichází majitel. Cítit to musí být, ale neříká nic, takže je to asi normální stav. Každopádně nás zve na capuccino se sladkým rohlíkem, což vítáme.

Na turistických mapách s ním probírám další postup, potřebujeme se dnes co nejrychleji přesunout až za Klagenfurt k Marii a Seppovi – známým z návratu z jízdy po Chorvatsku, proto hledáme rychlé spojení bez zapadlých průsmyků. Tuhle noc prý dokonce nad 1700 m sněžilo. Když máme sbaleno a startujeme mašiny, jako na zavolanou se spouští hustý liják. Sjíždíme tedy dolů na Strigno, po č.50 jedeme na Feltre. Na konci prvního tunelu stavím a otáčím gumové kalhoty poklopcem dozadu, protože to je nejslabší článek - mezi nohama se v sedle vytvoří bazének vody, který tudy jde dovnitř. Po čase stejně sedím ve studené vodě, asi je tam ještě jiná prasklina. Pepa z nepochopitelných důvodů přehřál kotoučovku a musel trochu kapaliny odpustit, aby se mu točilo kolo. Já jsem měl GO kotoučovky dělané v servisu a šlape mi dobře, ale spíš to je v tom, že Pepa veze Páva, nebo že 639 nemá chladicí otvory v kotouči, možná i ve stylu brždění.

Zdržení bylo jen několikaminutové, takže pokračujeme přes Feltre na Belluno, jsme hladoví a přemýšlím, kde zastavit v suchu. Náhle jakoby z nebe spadla veliká betonová autobusová zastávka, kam to hned směřuji a kde dáváme dlabanec. Kolem se najednou přežene Bandit s Bigem - Jura s Petrem! Kájík se už chystá skočit do kokpitu a vystartovat na stíhací jízdu, přičemž rychle dělám místo v mobilu plném SMSek a v tom přichází zpráva od kluků, že jedou na Cortinu. My máme ale plán se Cortině vyhnout a jet až do Rakouska a zítra domů, takže je necháváme jet. My se po pauze vydáváme dále na sever přes Pieve d Cad a Lozzo d Cad na průsmyk Passo della Máuria (1300m). Odtud se mi špatně naviguje, protože se pohybujeme stále na hraně mapy, takže nemám na odbočkách přehled, kterým směrem jet. Sundavat mokré rukavice v dešti a přetáčet mapu na každé křižovatce není moc příjemné. Ještě k tomu se ve vlhké mapě rozedřelo číslo silnice a kompas je nefunkční, takže jedeme spíš podle odhadu. Nakonec se dobře dostáváme do Ampezza. Zde Jirka potřebuje nutně natankovat, my se rozhodujeme také vzít max. 5 litrů na přejezd do Rakouska, kde je benzín o 6-7 Kč levnější. Bohužel místní Shell pumpa je zavřená a tak se vracíme na miniaturní pumpu u cesty (1,09 Euro), kde obsluhuje starý pumpař, který schválně každému odsouhlasí 5 litrů (i na prstech) a pak vesele natankuje 10. Prostě chce vydělat. Je to sprosté, proto situaci řeším jednoduše - vysbírám z mokré peněženky všechny drobné, 4 Euro a 75 centů, podávám mu je předem a kupodivu -najednou nedostávám ani kapku navíc:-) Několik odvážlivců se rozhodlo zajít si zde na záchod - prý je tam prostě ve dvoře na zdi přišroubovaný pisoár, na nějž je ze širého okolí vidět, takže luxus par excellence.

Pokračujeme na Tolmezzo, ovšem odtud kufrujeme po okreskách, které v mapě ani číselně označené nejsou, na křižovatkách vidím jen názvy, které v mapě taky nejsou, takže až po asi 15 km se v obci Trasághis doptávám (s opět pouze italsky komunikující paní - ještě, že ty románské jazyky mají něco příbuzného) na správnou cestu přes Gemonu nádhernou silnicí č. 13 vinoucí se v údolí pod dálnicí a železnicí, přes spoustu mostů a tunelů do Tarvísia.

Z časových důvodů (určitě by jsme se zdrželi na hranicích) vynecháváme průjezd Slovinskem a projíždíme symbolickou hranicí do Rakouska směrem na Villach. V něčem je ta EU fakt dobrá. Jako zázrakem se oblačnost rozpouští, objevuje se duha a za chvíli i sluníčko! Po 48 hodinách v dešti ani nevěříme vlastním očím. Itálie pro nás byla co se týče počasí úplně prokletá. Na pumpě v Arnoldsteinu (0,86 Euro) bereme plnou a posilňujeme se na poslední úsek cesty. Skoro všichni testují Jirkovo XTéčko, následně se s Kájíkem domlouváme na vzájemném prohození našich 640 abychom zjistili jaké jsou rozdíly mezi identickými stroji od Jawy. Ještě prohazujeme pár slov s nějakým Slovákem, žijícím zde již notnou řádku let. Poradil mi jet do Villachu a pak odbočit na Klagenfurt, což po pár kilometrech zjišťuji, že je blbost a vracíme se podle plánu a jedeme pěknou klidnou silničkou na Ferlach, pak Klagenfurt, celkem hladce projíždíme na Brückl, což už je to správné údolí. Kolem hradu Eberstein se dostáváme na dobře známou odbočku k Breitofnerhütte, kterou jsme náhodou objevili minulý rok při návratu z Chorvatska.

Zahajujeme 12km výjezd z 600m na 1600m, zpočátku ještě po asfaltu, později již jen lesní cestou s početnými odvodňovacími kanály, které ve vyšší rychlosti naučily mojí Jawičku drobně skákat. Gumy zabírají výborně, jedeme motokros až na alpskou louku u chaty Breitofnerhütte. Je tu stejně nádherně jako minulý rok. Opět se dole v údolí stmívá, rozsvěcují se světla ve vesničkách a vypadá to tu jako z letadla.

Jdeme s Martinem napřed, vítáme se s Marií a Seppem, vypadá to, že jsou rádi, že jsme dorazili, jak jsme se před týdnem po telefonu domluvili. Bouda je prý studená a tak nás ubytovávají přímo v chatě, kde je v podkrovním patře skoro 30 postelí s peřinami. Super. Ubytování je prý zadarmo! Maria nám vaří výborný guláš. Hermann (třetí obyvatel této usedlosti, doposud nevím, jestli je nějaký příbuzný nebo kdo) přináší pivečko (zatím jen lahvové, není sezóna) a po dvou porcích guláše se na stůl nesou bochníky čerstvě upečeného celozrnného domácího chleba. Čekáme, až vystydne, poté k němu dostáváme studenou večeři - různé druhy uzeného, klobásy a jiné, okurky, domácí sýr a hlavně - nastrouhaný čerstvý křen, který každému vyrazil dech. Vůbec se to nedá srovnat s tím, co se u nás prodává ve sklenicích. Zajímavé je, že i když křen je německy „Meeretich", tady v Alpách mu říkají „Kren". Holt Rakousko, ne nadarmo se říká, že každý Rakušák je napůl Čech:-)

Dozvídáme se spoustu věcí o zdejším přírodním životě, mimo jiné, že celá chalupa je zásobená elektřinou z malé vodní elektrárny o výkonu 7kWh, když se peče chleba, je ještě nutné spustit dieslový agregát o výkonu 12kWh. Jinak Sepp má džípa, Maria malý Nissan, oboje samozřejmě čtyřkolky, aby se sem z města dostali. Dále je zde traktor, na který se v zimě dá přidělat radlice a tím pádem si sami můžou udržovat přístupnou cestu do údolí. Nedaleko odtud prý Maria má svoji selskou usedlost. Hermann se nám snaží vysvětlit, že měl také nějakou mašinu, ale přes jeho alpsko-rakouský dialekt a rostoucí počet promile mu je rozumět čím dál tím hůř. Ještě povídáme o všem možném, plánujeme zítřejší cestu domů, což bude celkem záhul, takže jdeme brzy na kutě, hostitelé jsou už taky ospalí.

Neděle. 5. května

Probouzíme se do krásně slunečného rána, z okna je vidět bílé moře mraků mlhy v údolí a v dálce z něj vystupují skalnaté ostrovy Kärnische Alpen, štíty pohoří Tauern a prý odtud bývá vidět i nejvyšší hora Rakouska - Grossglockner (3798m), bohužel i letos je skrytá za hranicí viditelnosti.

Všude kolem chaty pobíhá spousta zvířat - psi, kočka, kozy, krávy jsou ještě tento týden v chlévě, poté budou až do podzimu na zelené louce. Samozřejmě si fotíme tuhle horskou idylku včetně širého a kilometr hlubokého výhledu do údolí a děláme, že neslyšíme hádku mezi Seppem a Hermannem, která se nejspíš týká zvýšené obliby pivního moku u druhého jmenovaného. Sepp to samozřejmě považuje za špatnou vizitku, ale konečně do toho nám nic není.

Počasí zde vypadá nadějně (bylo zde prý krásně celou dobu, co jsme v Itálii mokli), ale z domova je hlášen déšť, takže se psychicky připravujeme na to, že se cestou ještě pořádně nedobrovolně vysprchujeme.

Následuje obligátní skupinové foto, rozloučení s milými lidmi, a osedlání našich ořů. Ještě se vyrovnáváme do řady, aby si nás Sepp mohl zvěčnit (je to docela fanda Jawy a motorek vůbec:-), tlačíme asi 50m abychom tu nedělali kouřové a hřmící peklo a již se vezeme nekonečným tichým sjezdem po lesní cestě dolů. Teď si mohu v klidu otestovat nové cestovně-endurové pneu a jsem nadmíru spokojen, jak se i v náklonu pěkně zakusují do cesty a drží stopu. Na příčných odvodňovacích strouhách si občas i pár cm vyskočím, což je super pocit.

Když v polovině klesání zastavujeme, je nás jen 6. Milhaus si totiž nezastrčil klíček od zapalování (bošák) do první polohy a někde po cestě ho vytrousil. (Vidím další výhodu mé přestavby na spínačku z Mosquita). Asi čtvrthodinové čekání si krátíme aranžovaným průjezdem kolem Martinovy kamery a následným drsným výjezdem přes hluboké odvodňovací strouhy. Zde se mi uvolnil do přední polokapotáže zalepený kompas, což je dobře, protože jsem ho stejně potřeboval vyndat a opravit uvnitř odlepenou magnetku, která z něj činila zdroj dezinformací. V této alpské idylce, kde všude kvetou stromy, zpívají ptáci a šumí vítr se najednou kácí Kájíkova Jawička z bočního stojanu a stočená řídítka k tankvaku spouští klakson. Těch několik vteřin je jak siréna při náletu, už bychom nejradši odtud zmizeli, než na nás vlítne nějaký sedlák. Naštěstí zakrátko přijíždí Milhaus i s klíčkem, takže můžeme pokračovat do údolí a dále na sever.

Nyní už je cesta kopií té při návratu z Chorvatska minulý rok, jedeme přes Neumarkt kolem Biker's baru, kde jsme téměř před rokem tajně odbočili na louku k řece pro přespání, dále do St. Georgen, kde odbočujeme doleva na zkratku na Pöls po úžasné silničce kde jeden houpák střídá druhý, člověk si připadá jako na horské dráze, kdy se na vrcholku ocitá skoro ve stavu beztíže a nadzvedává se ze stupaček. Dále stoupáme malebnou krajinou po č.114 do průsmyku Hohentauern (1265m), kde dáváme pauzu na oběd. Následující dlouhý 16% sjezd do Triebenu je dobrý adrenalin, dole stavíme kvůli Jirkově menší nádrži u pumpy, kupujeme nějaká chladná nealko pivečka a obdivujeme dva Rakušáky na starých mopedech Puch s přidělaným odsáváním vzduchu od válce a velikou krosnou vzadu. Tipoval bych je tak na nějakou túru po Rakousku, a tak jejich naprosto klidná hláška, že jedou do Maroka vzbuzuje nejprve smích, poté ale podle jejich mapových podkladů a ujištění, že s nimi jede doprovodné vozidlo nám nezbývá než smeknout před tímto (moto)cyklistickým výkonem. Jet až do Maroka 40kmh, to nemůže člověk brát jinak, než jako by jel na kole. Sice se můžou více kochat krajinou, ale jet takhle nudnou krajinou třeba 200km po rovině musí být stejně psycho.

Pokračujeme zapadlou rozbitou silničkou přes průsmyk na Admont, před klesáním začíná padat pár těžkých kapek, pročež si raději nandaváme nepromoky. Raději dříve, než 5 min promoknout a jet zbytek cesty s mokrýma botama. Murphyho zákony fungují dokonale, takže od této doby až domů nepadne už ani kapka (nepromoky raději mám stále na sobě, abych to počasí nezvrátil:-)

Skrze Admont pokračujeme po č. 117 na St.Gallen s hradem Gallenstein a krátkým 22% sjezdem se loučíme s Alpami. Cesta přes Steyr [benzínka jako vloni (0,89 Euro/l)], Enns, Pregarten a Freistadt na Dolní Dvořiště už nijak úžasná není, je to už jen přesun. Přes hranice projíždíme celkem v pohodě (samozřejmě musíme sundat helmy - už abych měl vyklápěčku:-). Žhavíme mobily a přesouváme se na Aral na začátku Českých Budějovic. Zde provádíme poslední společné foto, zhodnocení akce, rozlučka a Martin s Milhausem jedou přes Brno domů, nás 5 pokračuje do Plzně na levnou pumpu (22,90 Kč), odtud ještě před půlnocí pokračují Chodováci s Jirkou přes K.Vary, my s Kájíkem zůstáváme.

Celkem jsme za 5 dní najeli kolem 2000 km, projeli jsme Rakouské a Italské Alpy tak, jak jsme si plánovali a bylo celkem fajn. Sice se nám v Itálii totálně pokazilo počasí a tak jsme si Dolomity zas tak moc nevychutnali, to nás ale neodradilo od průjezdu malebnými zapadlými silničkami až na Lago di Garda a dále. Vzdát to, najet na dálnici a valit do hotelu není ten pravý motorkářský prožitek. Právě ta nejistota dalšího vývoje (kudy se nám podaří projet (průsmyky), kde budeme spát), dávala jízdě příjemný dobrodružný nádech a ať vše dopadlo vždy jakkoliv (návrat ze zamrzlého průsmyku), vše asi bylo správně řízené osudem, protože jsme nakonec viděli zajímavou krajinu a poznali příjemné lidi, u nichž jsme našli pochopení a teplé a suché zázemí za málo nebo žádné peníze. Rakouské Alpy zalité sluncem se nám odvděčily za celé to 2,5 denní mokré utrpení krásnými výhledy a skvělým motorkářským prožitkem při jízdě po nejmenších až středních silničkách a cestách a partička pohodářů, která se dala dohromady prostřednictvím Internetu držela výborně při sobě a vytvořila tak z tohoto jarního alpského poježdění opravdovou POHODU!

A kolik že to vše stálo? Moje výdaje byly: 2300,-Kč za benzín, 300,-Kč za polosyntetický olej Motul Antismoke, 700,-Kč za ubytování,jídlo atd. Celkem i s nákupem zásob na cestu se dá říct, že nás jarní Alpské poježdění vyšlo na 100 USD, což je fajn:-)

Tak ahoj zase někdy příště!

AL - Aleš Böhm
www.volny.cz/alesbohm